SNOWGIRL - Články

Kupujete pozemky ve vesmíru? Mars není úplně košer...

Sat, 07 Jan 2012 23:40:59 +0100

Vlastní zvědavost mě zavála na webové stránky Lunární ambasády. Důvod? Češi před Vánoci velkoryse skupovali pozemky ve vesmíru. Vlastnit několik akrů na Měsíci, Marsu či Venuši je prý totiž v dnešní době nejen otázkou prestiže, ale také investicí do budoucna. Jak jsem dále zjistila, ceny jsou tu zatím o něco nižší než na Zemi, jeden akr vyjde zhruba na 990 korun, což je sumička téměř baťovská. Ani to vás ještě úplně nepřesvědčilo? Nevadí, provozovatelé internetových stránek mají plný arsenál odzbrojujících argumentů, proč si pořídit tam nahoře parcelu. Tak třeba: "Soukromému pozemku na jiné planetě se nemůže nic vyrovnat. Hmotné věci chátrají, květiny vadnou, ale tento dar se nikdy nezkazí, nezestárne ani neomrzí a jako každá nemovitost se časem jen spolehlivě zhodnotí." Hm, hm, bručíte si pod vousy a vzpomínáte na svojí chatičku na Záhoří, která nemá ani pořádnou příjezdovou cestu. Hlodá ve vás červíček pochybností, ba co víc, začínáte dumat, jestli Venuši, nebo raději pořádný flák Marsu? A pak si vzpomenete na varování známých: "S Marsem opatrně, tam jsou ty impaktní krátery!" Okamžitě ve vás ale převáží ryzí češství a dostaví se niterná otázka: "Dala by se za krátery uhádat nějaká sleva?" Očima zabloudíte zpět k agitce na internetu: "Nemalou roli hraje i to, že bude nemovitost na Měsíci rodině patřit navždy a jako klenot bude přecházet z generace na generaci, až se jednou vaši potomci budou moci skutečně vypravit na kosmickou parcelu." To už jistě i vy vrníte kosmickým blahem a přes operátora kontaktujete nejprve svého bankovního poradce a hned poté vyhlášeného kosmického delegáta, nějakého provinčního Okamuru. Na jazyk se vám zatím palčivě derou otázky: Potřebuju očkování? Co poplatek za komunál? A jak to vlastně bude s parkovacím stáním? Chybí už jen požehnání drahé polovičky. Vše na ni vychrlíte, jen co strčí hlavu do dveří. Podívá se na vás, soucitně vás pohladí po tváři a s ledovým klidem se zeptá: "A nestačil by ti, miláčku, náhodou Kosmodisk od Horsta Fuchse?"

KDY BUDE KNÍŽKA? UŽ TÝDEN JE :)

Fri, 18 Nov 2011 22:45:15 +0100

V knize najdete dvanáct povídek. Mohlo by se tedy zdát, že kopíruje systém kalendářního roku. Kopíruje ale především život. Možná vám bude připadat, že píše autorka o vás, vaší rodině, známých, jako by nahlížela škvírkou mezi dveřmi nebo skulinkou v žaluziích. Tak opravdově se příběhy tváří. Autorka se umí dívat na svět otevřenýma očima, dokáže naprosto přesně vyhodnotit situaci a dovést čtenáře k nepředvídatelným závěrům. Jestli čekáte dvanáct happyendů, zřejmě budete překvapeni. A nejen vy. Divili by se pravděpodobně i hlavní protagonisté z povídek. Tak schválně: Zapamatuje si kamioňák Luďa drsnou lekci, kterou mu uštědřil vlastní sexuální pud? Dá ještě někdy Viola přednost chlapům před hnojením kytek? A co sto dvacetikilová Naďa - odhodí konečně bůček a přehodnotí svůj dosavadní život? Čtěte, dosazujte do vzorce a uvidíte sami, jestli dospějete ke stejnému závěru jako autorka.

KDE SE DÁ OBJEDNAT? Třeba tu

Do supermarketů už zase předčasně vtrhli čokoládoví Mikuláši

Thu, 20 Oct 2011 11:24:11 +0200

Život konzumních řetězců mě naučil se nedivit. Když do regálů dorazí koncem září čokoládoví Mikuláši a extra výhodné vánoční balíčky složené z deodorantů a mýdel, z mýdel a šamponů nebo z šampónů a kondicionérů, nedivím se. Když koncem února oblehnou kdejakou polici v obchodech zajíci, beránci, kuřata a jiná velikonoční fauna, taky se nedivím. Člověk tomu za ty roky tak nějak přivyknul. Co je ovšem mnohem horší a čemu se nepřestanu divit snad nikdy, je způsob, jakým je do obchodů importováno sezónní oblečení. Když si chcete koupit na podzim podzimní bundu, prodavačky vám (skoro dotčeně) oznámí, že podzimní zboží už přece není. Podzimní kolekce se odjakživa prodává od června do srpna, tedy v době, kdy jsou vám myšlenky na šusťákové vesty a pogumované anoraky zpravidla stejně vzdálené, jako pohnutky, s jakými vpustila Irena Obermannová do světa svou Tajnou knihu. Když si pak chcete v lednu pro změnu koupit zimní bundu, všude mají maximálně velikosti XS, S a XXL, případně kousky, které by si na sebe nevzala ani módní ignorantka Lenka Kořínková. "To jste měla přijít dřív, slečno, mladá paní nebo co hergot jste, poslední várku zimních bund jsme dostali v polovině října," jako by koukalo z očí všem ženám za pultem. Po pár zimách strávených v několik let starých zimních outfitech vás to nakonec přinutí přemýšlet podle harmonogramu ideálního spotřebitele: když se o víkendu vyšplhaly teploty k závratným šestadvaceti stupňům, hřála jsem se na sluníčku jako zmije a přemýšlela nad tím, jestli jsem už -ježišmarja- nepropásla příliv zimní kolekce.

Nejdřív lízátko, potom pouta. Je to kanadský žertík?

Fri, 05 Aug 2011 13:48:23 +0200

Kanadská policie z Britské Kolumbie přišla s originálním receptem, jak vyzrát při zatýkání nad opilci. Ve Victorii, hlavním městě provincie, s sebou začali místní strážníci nosit do služby lízátka. Důvod je prostý: agresivní opilci po nich prý při zatýkání krotnou. Představuju si to asi tak, že zamračený pán v uniformě zašermuje mladíkovi, který zdatně propil kus noci, lízátkem před očima. Ten, pokud ho obratem nepozvrací, zjihne, sklopí uši jako kokršpaněl a přiběhne zápěstím napřed, to aby mu strážník mohl pohodlně nasadit pouta. Oba muži se pak pod vlivem magické síly lízátka dohodnou, že na sebe budou hodní. Opilec nebude křičet ani kousat, policista mu na oplátku slíbí, že ho na záchytku odveze vlastním vozem, to aby alkoholik ušetřil peníze, které by mohl příště propít. Na důkaz vděku opilec po propuštění ze záchytky požádá svého strážníka na facebooku o přátelství. Následně se oba stanou členy skupiny Milujeme lízátka ♥. Začnou spolu po večerech chatovat a výhledově spolu seznámí ostatní členy svých rodin. A konečně: z obou rodin vznikne za čas jedna velká rodina, a to všechno díky jednomu malému lízátku. Kdo přišel jako první s nápadem používat u policie lízátka, provinční radní ani strážníci neprozradili. Abych řekla pravdu, ani se nedivím. Myslím, že měli oprávněný strach, aby je někdo nepodezíral, že jde o kanadský žertík…

Slunce? Bývalo žluté a někdy svítilo i několik hodin...

Fri, 05 Aug 2011 13:39:00 +0200

Minulý týden se mi v poště objevila tisková zpráva s následujícím titulkem: "Lékaři prostějovské nemocnice vzkazují: chraňte se před sluncem nejen u moře!" Přirozeně mě to donutilo zapřemýšlet, jestli když uprostřed šestnáctistupňového léta nosím střídavě svetr a mikinu, jsem dostatečně chráněna. Rozhodla jsem se soubor na monitoru sebemrskačsky rozkliknout, moje babička mi totiž odnepaměti kladla na srdce, že doktorům se má věřit. Pokud mi vzkazují, že se mám chránit před sluncem, i když už měsíc nesvítilo, je to v nejlepším pořádku. Jde přece o prevenci. Každé malé dítě ví, že prevence je nejúčinnější ochranou. Četla jsem dál: "Slunce je nezbytné pro život na Zemi - kromě toho, že nás hřeje, poskytuje vytoužené opálení, má i značný pozitivní vliv na naši psychiku." Pomalu se o mě začínala pokoušet deprese. Bylo to jako záblesk z budoucnosti: jako by už hezkou řádku let rtuť teploměru nepřesáhla patnáctku a některý z mých pra-pravnuků si našel na Wikipedii, co to tenkrát to slunce bylo. "Ano, bylo žluté, hřálo, opalovalo. Někdy svítilo i několik hodin!!! Ve filmech pro pamětníky (do roku 2010) ještě sem tam nějaké to slunce můžete zahlédnout. Zpravidla ho promítají ale až po desáté večer (s hvězdičkou), jako takový galaktický žánrový balíček." Zavřela jsem oči a živě jsem si to představovala. Když jsem je pak znovu otevřela, ČTK právě vydala aktuální zprávu: Lokální povodeň na Valašsku málem podemlela železniční trať.

Nastříkej se sprejem, zhubneš!

Sat, 09 Jul 2011 12:06:08 +0200

Po švýcarské čokoládě, hodinkách a nožích chtěli byznysmeni z alpské země prorazit za hranice se sprejem a náplastmi na hubnutí. Naše ministerstvo zdravotnictví vyslovilo této zhovadilosti STOPku a je pranýřováno před soudem. Švýcaři nejen že chtějí vrátit stažené výrobky zpět na trh, navíc žádají odškodnění za ušlý tuk, pardon zisk. Tukožroutský sprej a náplasti fungují na následujícím principu: obsahují extrakt z jihoafrického kaktusu Hoodia Gordonii, který postupně vyvolává nechutenství a může tak napomáhat potlačit chuť k jídlu. Třicet kusů náplastí, po kterých by se vám nad tlačenkou dělalo šoufl, se dalo dříve pořídit zhruba za pět set. Sprej, po němž se konstitučně silnějším u ledničky zvedal žaludek, šlo sehnat ještě levněji. Nekupte to. Nelepte to. Nesprejujte to. Pakliže by se v budoucnu tyto lapače tuku přece jen s pompou vrátili na trh, měla bych jeden návrh, a to zejména pro ty sociálně slabší a tělesně silnější. Fixaplast vyrábí léta náplast v cívce, dva metry asi za deset korun. Recept, jak s touto náplastí nejíst, je poněkud banální, ale pozornost si bezesporu zaslouží: stačí jeden proužek každé ráno vertikálně přelepit přes pusu. Pro ty, co mají nad sto dvacet kilo, doporučuji voděodolnou náplast s polštářkem, je to jistější. Pakliže byste raději zvolili hubnutí se sprejem, i tato situace má ekonomicky přijatelné řešení: vložte si jakýkoliv sprej do pravé ruky a zkuste s ním hodinu svižně běhat po parku. Dám ruku do tuku za to, že vám spalování začne šlapat jako švýcarské hodinky!

Skrývají slipy jejího muže nějaké tajemství?

Mon, 13 Jun 2011 21:42:44 +0200

Tak si představte: prvňáček si přinese ze školní družiny domů lejstro "Chcete, aby se Vaše dítě zúčastnilo preventivního programu sexuální výchovy, který podle metodiky zkušeného profesora Täubnera provede citlivě školená pedagožka?" ANO - NE. Odvážnější a méně puritánští rodiče, kteří zakroužkovali ano, si po první lekci mohli na domácí nástěnku připíchnout kresbu matky v rouše Evině a otce, jak ho Pámbů sice možná nestvořil, ale jak si ho představuje jeho synek. Ano, děti dostaly za úkol nakreslit své rodiče nahé a místopředsedkyně Výboru na obranu rodičovských práv v reakci na to neváhala zasednout k počítači, aby stvořila pořádně košatý elaborát na téma děti a jejich hanbatí rodiče. Po morálním apelu na rozjezd přitom následovala sonda přímo do rodinné kuchyně této znepokojené ženy: "Rozdíly mezi pohlavími mé tři děti přirozeně znají celkem dobře. Na druhou stranu u nás není přístup k nahotě takový, aby bylo normální prohlížet si cizí dospělá nahá těla," podotýká místopředsedkyně a varovně dodává, "a už vůbec ne takový, aby si nás, rodiče, prohlížely cizí děti!" Pohoršení gradovalo: "Co jiného se ve školní družině stalo? Své nahé (nakreslené) rodiče žáčci odhalili ostatním!" (…) Přemýšlela jsem, co konkrétně matku, která by evidentně měla ráda své rodičovské otěže doživotně pod kontrolou, tolik rozhořčilo. Kreslí její šestileté děti jako Monet nebo Da Vinci, že by ve školní družině každý identifikoval její prsa? Skrývají slipy jejího muže nějaké tajemství? Provalí se na školní půdě, že loňskou dovolenou trávili společně malí i velcí na nudapláži v Bibione? Možná. Možná je za vším ale pochopitelný mateřský strach, že budou jednou děti malovat princeznu se zlatou hvězdou na zadku a prince jako Michelangelova Davida…

Dámy a pánové, držte si okurky. Jedeme z kopce!

Thu, 02 Jun 2011 17:58:05 +0200

Skoro to vypadá, že nám letos okurková sezóna začala poněkud předčasně. Otevřu noviny: okurky. Pustím rádio, zase okurky. Zapnu televizi: okurky, už několikátý den po sobě. Museli byste žít zřejmě v roubence někde uprostřed lesů, aby vás informace o infikovaných salátových okurkách ze Španělska minula. Způsobují krvácivé průjmy a umírají po nich lidé. Hamburský hygienický institut oznámil, že zdrojem nákazy, v rámci níž se začala šířit nebezpečná střevní bakterie EHEC skrz naskrz Německem a dál, hranice nehranice, jsou salátové okurky ze Španělska. Španělská vláda se ohradila, že neexistuje žádná vazba mezi okurkami a současnou epidemií v Německu. Tuzemští zelináři skromně upozorňují, že z našich okurek by se nikomu nic nestalo. Na internetových portálech se ve velkém objevují ankety: "Máte strach z okurek?" Hlavní hygienik ČR sdělil, že pokud si budeme mýt ruce před jídlem a po záchodě, pak se nemusíme obávat onemocnění. De facto jde o takovou hygienickou variaci na Plzáka: Mýt, mýt, mýt. Případně nemýt, ale: Zatloukat, zatloukat, zatloukat a před spláchnutím se zbytečně nekoukat do mísy. Jisté je jedno: po SARS, slintavce a kulhavce, ptačí a prasečí chřipce… tu máme zase jeden letní prázdninový hit. Dámy a pánové, držte si okurky. Jedeme z kopce!

Svět není jen černobílý a mutace je mutace

Sat, 21 May 2011 18:00:17 +0200

Svět je zase o jeden příběh s velkým P bohatší: britský černošský pár přivedl na svět albínově bílého blonďáčka. Otec dítěte, který je původem z Konga, přiznal, že v porodnici málem dostal infarkt. Podle lékařů má 11ti-týdenní Daniel lehkou genetickou mutaci, která zapříčinila nepřirozenou barvu jeho pleti. Krevní testy nicméně potvrdily, že je tohle bílé blonďaté batole skutečně synem svého tmavého táty. Úvaha, zda s vajíčkem jeho ženy náhodou neměla co dočinění nějaká lidská kukačka v kalhotách, tak definitivně dostala vale. O tom, že musel dvoumetrový černoch na porodním sále zažít pořádně horké chvilky, však není pochyb. Že je matka jistá a otec nejistý, věděli už staří Římané, pořádně jasno do toho navíc každému vnesla sedmá třída základní školy, velmi důležitý milník pohlavního života jedince. Tento případ z Velké Británie teď ale možná odstartoval novou argumentační éru! Učebnice biologie se možná hned tak přepisovat nebudou a genetika se i nadále bude vysvětlovat na pozadí středoškolského křížení hrachu, jenže… Postmoderní společnosti, za jejíž monogamii by nedal ruku do ohně zřejmě ani filmový kaskadér, se zjevně rozevřely nevídané argumentační obzory. Kdyby vám bylo náhodou divné, pánové, že má váš syn stejný nosík jako strejda Luděk, nemyslete hned na nejhorší: to, co se v prvním okamžiku může tvářit jako nevěra, nakonec může být jen zcela obyčejná, lehoučká genetická mutace. Koneckonců Západ nám dal jasný signál, že svět není jen černobílý.

11. bod legendárního Desatera VV: „Nahrávám, tedy jsem“

Wed, 18 May 2011 16:32:32 +0200

S nahrávkami všeho druhu se v minulých dnech roztrhl pytel. Práci Jágra, Eliáše a Rolinka nicméně podobně mistrně zastínily nahrávky z dílny Věcí veřejných. Hokej na naší politické scéně totiž vydá za několik mistrovství: jeden sto šestnáctikilový Arťuchin není o nic větší hrozba než jeden Bárta v kravatě. Podle poslední zveřejněné nahrávky z interního jednání Věcí veřejných se bývalý ministr dopravy v skrytu duše cítí být zřejmě centrálním mozkem lidstva. Ve skutečnosti to však vypadá, jako by nám tu pobíhal převtělený Baron Prášil, který uzavírá rozestavěné silnice, půjčuje kamarádům dobrosrdečně peníze a ve volných chvílích osnuje špehování politiků. O co šlo tentokrát? Bývalý šéf bezpečnostní agentury se na březnovém stranickém mejdanu opil a trošku moc mluvil. K Bártově smůle jeho kontroverzní výroky někdo nahrál, nutno podotknout, že ne poprvé a už vůbec ne naposledy. Skoro to vypadá, jako by jedenáctým bodem fenomenálního Desatera VV bylo: "Nahrávám, tedy jsem". Soudě dle mediálního obrazu totiž musí mít tato strana audiovizuální zázemí, které by jí mohla závidět i dokumentaristka Helena Třeštíková. Mám dokonce podezření, jestli si jejich poslanecký klub někde poblíž Sněmovny neplatí prostory, ve kterých mají vlastní fotokomoru, střižnu, nahrávací studio… Podle sílící mediální prostituce, kterou VV soustavně krmí tuzemskou veřejnost, se to přímo nabízí. Pakliže stále platí prastaré "Dvakrát měř, jednou řež", mělo by nově platit i "Jednou nahraj, mockrát pusť".

Opakuje se to jako noční reprízy televizních pořadů...

Wed, 27 Apr 2011 20:46:12 +0200

S železnou pravidelností se v médiích objevují šokující zprávy, ze kterých si pořád nějak neumíme vzít ponaučení. Je jedno, jestli je květen, srpen nebo září, i zda bydlíme v Českém ráji, na úpatí Milešovky nebo v žíle centrální Hané. Opakuje se to jako noční reprízy televizních pořadů. Chlapce usmrtila fotbalová branka. Vozidlo při ralley smetlo diváky. Dvouleté dívce amputovala zahradní sekačka prsty. To vše v různých regionálních alternativách a dobových obměnách. Člověka z toho mrazí. Jsou to tragédie, které často pramení především z lidské hlouposti a nezodpovědnosti. Vždycky si kladu otázku, z jakého vnitřního popudu se člověk sebere a jde si (třeba) v neděli po obědě stoupnout do zatáčky, ve které závodí auta? Přijde mi to stejně zvrácené, jako kdybych si přistavila rybářskou stoličku k železničnímu přejezdu a snažila bych se pohladit si každý projíždějící vlak. Proč rodiče nechávají děti, aby místo kačera tahaly sekačku? A proč jim místo Šípkové Růženky, která si nenechala od rodičů poradit a po píchanci do prstu na několik let usnula, neřeknou pohádku o chlapečkovi, který taky neposlouchal rodiče, věšel se po fotbalové bráně a usnul napořád? Je to morbidní? Je, ale některé temnější kapitoly z příručky "Jak zvládnout život" je zřejmě potřeba zasadit do exemplárních kulis.

Pod taktovkou monofunkčního velikonočního prutu pro muže

Mon, 25 Apr 2011 22:19:29 +0200

Velikonoční tradice si přímo koledují o malou úvahu na téma genderová spravedlnost. Už teta Kateřina tvrdila, že kdo chce psa bít, hůl si vždy najde. Kdo chce dostát velikonočním tradicím, ten si vždycky spolehlivě najde zase nějakou tu vrbu. A když ne, monofunkční velikonoční prut pro muže je k dostání v kdejakém marketu, a to většinou s dostatečným časovým předstihem a za přijatelnou cenu. Na velikonoční pondělí mohou muži spletenou vrbou seřezat ženu, aniž by měli na krku opletačky s policií ohledně domácího násilí. Navíc mohou seřezat i sousedovu ženu a i ženu, která bydlí přes ulici. A také její sestru! A kdyby neměla volno Česká pošta, mohli by seřezat i pošťačku. Aby neuschly. Submisivní i ty dominantnější vzorky se nechají. Necháme se všechny a na oplátku jim za to, že i letos zvládli bez chybičky odrecitovat čtyři verše, dáme vajíčka velikosti M obarvená potravinářským barvivem a kalíšek slivovice. To vše s pietní vzpomínkou na jiného muže, kterého kdysi dávno v jeho středních letech přitloukli s takovou nemoderní pokrývkou hlavy na kříž, a on tři dny na to vstal z mrtvých. Velikonoce jsou pro chlapy vlastně taková power-play, ženám nicméně dávají možnost odpolední odplaty: na silnější polovičku lidstva si můžeme po obědě počíhat s kbelíkem studené vody. Má to však jeden háček: nepsanou tradicí také je, že se mrskači během mrskání sami tak zmrskají, že spíš než kyblík s vodou by to chtělo přistavit celou hasičskou cisternu. Zvyk je totiž železná košile a o tom lidovém to platí dvojnásob!

Ponožky s přidanými funkcemi

Wed, 13 Apr 2011 23:02:07 +0200

Nejmenovaná česká textilní firma nedávno představila exkluzivní kolekci ponožek s unikátními přidanými funkcemi. Dle webové prezentace společnosti je tento kvalitativní posun do zcela nové dimenze logickým krokem ke zlepšení nabídky na trhu. Co to v praxi znamená? Firma nabízí nově ponožky proti klíšťatům, podkolenky proti únavě, ponožky pro diabetiky a některé další speciální kusy. V čem jsou lepší než ty od Vietnamců? Ponožky proti klíšťatům obsahují přídavek na bázi eukalyptu, který odpuzuje klíšťata a hmyz. Stojí sedmdesát devět korun a v pračce je rozeznáte tak, že mají na chodidle vyšito "Stop klíště". Podkolenky proti únavě nemají místo gumičky dráty, které vás kopnou, když začnete hongat nohama, jak by se nabízelo, pouze svou speciální konstrukcí pleteniny a anatomickým tvarováním zmírňují únavu a odstraňují pocit těžkých nohou. Navíc mají podle webu nevšední sociální dovednosti: budete-li v nich někam cestovat, odstraní tzv. syndrom turistické třídy. Bez jedné koruny je pořídíte za dvě stovky a k mání jsou dokonce i v odstínu karamelu! Závěrem jsme se v internetovém ponožkovém království rozhodla prozkoumat kategorii "Ponožka s vůní". Zajímalo mě, v čem spočívá avizovaný kvalitativní posun. Bude "Ponožka s vůní" už někým nošenou ponožkou? V čem je jiná, než ponožky, které se nám válí v prádelních koších? Na chodidle má vyšito "Voním", jak prosté. Nechci tento obchodní tah nijak znevažovat, obzvlášť míří-li do nové dimenze, nicméně mám dojem, že se nějaká ta ponožka s vůní najde snad v každé domácnosti. Ale raději počkejme, s čím přijdou sčítací komisaři…

ONDATRovina

Fri, 25 Mar 2011 16:32:42 +0100

Bazén vytápěný krematoriem

Thu, 24 Mar 2011 06:52:18 +0100

Anglické město Redditche má navýsost pragmatické radní: teplem z krematoria budou vytápět místní bazén. Těžko říct, zdali jde o ostrovní alternativu "Zelené úsporám" či o jednu z podob suchého britského humoru, tento funerální výstřelek nicméně rozdělil město o velikosti Pardubic na dva tábory. Plavci a neplavci to kupodivu nejsou. Dle očekávání to část místních považuje za neúctu k mrtvým a pošlapání piety, ostatní se k inovativnímu nápadu o ekologické derniéře života staví poměrně progresivně. Ve hře jsou samozřejmě kromě úcty k zemřelým hlavně statisíce, které Rada města na vytápění ročně ušetří. Bude-li se topit teplem z nebožtíků, nebude muset radnice investovat do nového kotle, přebytečné teplo navíc nepoletí jen tak bez užitku do atmosféry. Angličané jsou v tomto ohledu beze sporu odvážlivci, úplní průkopníci však ne: Švédové kremačním teplem už nějaký ten pátek vytápějí chodníky. Těžko říct, jestli to Britové dotáhnou do absolutního konce a místo, aby chodili na hrob zapalovat svíčky, skočí si vždycky dvě tři šipky z bloku do lajny a na počest svých předků si dají pár rychlých temp… Jedno je však jisté: zase se potvrdilo obligátní "známe cenu všeho a hodnotu ničeho". Přejme proto Britům, aby jejich ostrov nezachvátila nějaká smrtelná epidemie… Možná by to pak v Redditche vypadlo jako v centrálním Finsku: všude samá sauna a tepla až k uzoufání…

Janeček, komando a manévry v ČT

Sun, 13 Mar 2011 08:33:49 +0100

Kavčí hory v závěru pracovního týdne obsadilo vojenské komando. Do budovy zpravodajství České televize vtrhla ozbrojená Vojenská policie poprvé ve čtvrtek večer, podruhé o čtyřiadvacet hodin později, tedy těsně před pátečním živým vysíláním Událostí. Důvod? Přibližně desetihlavá vojenská smečka měla za úkol ukořistit z kanceláře redaktora Karla Rožánka dokumenty týkající se okolností odchodu Miroslava Krejčíka z čela Vojenského zpravodajství. Ozbrojenci v kuklách si po čtyřhodinové razii odnesli z budovy televize dva počítače a sedm pytlů nejrůznějších věcí. Generální ředitel České televize Jiří Janeček odmítl vydat Vojenské policii jakékoliv podklady, které Rožánek v reportáži o bývalém šéfovi Vojenského zpravodajství použil. Reportáž obsahovala mimo jiné informaci, že měl Miroslav Krejčík konspirovat proti bývalé ministryni obrany Vlastě Parkanové. V době, kdy se materiál dostal na veřejnoprávní obrazovku, tato fakta podle všeho podléhala utajení. Diváci ČT měli to štěstí, že mohli část zásahu proti nepohodlným informacím vidět v přímém přenosu. Tolik k faktům. Televize podobnou show zažila v osmašedesátém díky Sovětům a pak v devětaosmdesátém, kdy se o totéž pokoušely Lidové milice. V době, kdy nás v pravidelných cyklech z konkurenčních televizních stanic atakuje SuperStar a Hledá se táta a máma, jsou praktiky jako z dob KGB přinejmenším šokující. Obzvlášť, je-li svoboda projevu stále považována za jeden z pilířů demokracie. Zaujal mě postřeh jednoho surfujícího důchodce: "Poslední kabaretní fraška vojenské policie, připomínající nejen vojenský puč v banánové republice, ale také chvíle prožité v roce 1968, může vést k zamyšlení nad duševní úrovní lidí, které platíme z našich daní, protože nás brání před nebezpečím zvenčí. Nikoliv za to, že chrání sebe nebo své nadřízené před ostudou, ztrátou pohodlného zaměstnání nebo i něčím horším." Jako poznámka na okraj to není vůbec špatné. Ministr obrany Alexandr Vondra postavil vedení Vojenské policie mimo službu, přesto se nabízí otázka: museli jsme být skutečně svědky této vynucené reality show, v rámci níž byl vymáhán dokument, s jehož obsahem byla před časem veřejnost už stejně seznámena? Nešlo to udělat jinak? Kdyby Vojenská policie do budoucna plánovala zásah obdobného ražení, navrhovala bych elegantnější řešení: Česká televize si přímo ve své dílně na míru vyrobila pořad s názvem Pošta pro tebe. Vystupuje v něm velmi milá a empatická paní Ester, která si zotročila muže jménem Pošťák Ondra. Hlavní devízou tohoto rodinného pořadu je fakt, že je tandem Ester plus Pošťák schopen vypátrat kohokoliv a kdekoliv a, světe div se, nepotřebují k tomu ani samopaly, ani kukly. Myslím, že kdyby příště vedení Vojenské policie zaslalo zmíněným dvěma dobrodincům dopis, ve kterém by je slušně požádalo o nalezení nepřítele státu, Karla Rožánka, a všech jeho papírů, Pošťák Ondra by určitě nelenil, svižně by vyběhnul pár pater ke kancelářím redaktorů a Rožánka by natotata přivedl. Ani by kolem toho nemuselo být tolik povyku.

Za maminku, za tatínka, za Drábka a do fondu!

Mon, 21 Feb 2011 16:31:57 +0100

Sotva si ti nahoře setřeli pot z čela, protože zdravotnický vyjednavač Leoš Heger (TOP 09) na nějaký čas uchlácholil "bílou mafii", máme tady další, zcela zásadní problém: novou podobu důchodové reformy. Vládní koalice se na ní už předběžně dohodla, její definitivní verze bude známa začátkem března. Co nás podle všeho čeká? Lidé pod pětatřicet si budou moci nově od roku 2013 dobrovolně převést tři procenta ze svého sociálního pojištění na individuální účty u penzijních společností, další dvě procenta však budou muset přidat z vlastní kapsy. DPH se kvůli důchodové reformě sjednotí na 20 procent, aby pokrylo výpadek příjmů ze sociálního pojištění. Důchodci, rodiny s dětmi a základní potraviny budou mít v novém systému zvýhodněné postavení. Dětská mléčná výživa ani dvaasedmdesátiletý staříček tak nepřijdou zkrátka.

Reforma by prý (podle posledních informací) mohla začít platit od příštího roku nebo od roku 2013. Soudě dle rychlosti, jakou standardně pracuje sněmovní aparát, počítejme spíše s rokem 2013 a několika po něm jdoucích letech. Je třeba navíc kalkulovat se záložní variantou, a to že se někdy mezi rokem 2016 a 2020 zjistí, že je celá reforma naprosto nevyhovující a že je potřeba ji znovu zreformovat. Jelikož ale v té době (2020) bude jiné ministerstvo právě finišovat s ostrou verzí státních maturit (rozumějte s tou, kterou si nebude moci každý, kdo má počítač, stáhnout z internetu), a jelikož další ministerstvo v čele s bývalým odborářem Martinem Engelem (2020) právě schválí rekordní schodek rezortu zdravotnictví (jeden lékař bude mít stejně vysoký plat jako kvarteto učitelů)… možná na reformu důchodové reformy ani nedojde. To je ale hudba budoucnosti, vraťme se k tomu, co je dnes.

Veřejnosti, která samozřejmě ostřížím zrakem sleduje, jakým způsobem se postupně peče unikátní důchodový koláč s reformní drobenkou, dělá vrásky především výše zmíněné spoření u privátních penzijních fondů. Ano - už sama kombinace slov "spořit", "privátní" a "fond" je totiž pro řadu našinců vražedná. Jako by si každý a priori představoval prase velikosti Trojského koně zaparkované před ministerstvem práce a sociálních věcí, které by čekalo na to, že do něj každý kolemjdoucí patřičného věku hodí nějaký bakšiš. Ne. Tak, prosím, ne. I když pan ministr Drábek (TOP 09) původně zamýšlel, že by si do fondů spořili všichni a povinně, kolegové z okolních lavic (zejména z těch nalevo) ho naštěstí přidrželi nohama na zemi. Z fondů totiž podle všeobecného sociálně demokratického povědomí nekoukají žádné jistoty ani garantované výnosy.

Co hůř: invenční myšlenka, že by po smrti seniora nebyly jeho úspory předmětem dědictví, ale že by zůstaly ve fondu, je hromadně vnímána jako zlodějina nejtvrdšího kalibru a vláda ji proto dále zvažuje. Řada lidí nese nelibě také fakt, že by si naspořené prostředky z fondu při odchodu do důchodu nemohli vybrat jednorázově. Navíc se množí obavy, že je celá reforma (která -soudě z dostupných informací- neřeší demografický problém penzijního systému) pouze lacinou záminkou ke zvýšení sazeb DPH. Ke změně penzijního systému dojít musí, protože současná situace je dlouhodobě neudržitelná, jedno je ale zřejmé: cesta, lemovaná neprůhledným hospodařením penzijních fondů a lobby jejich zástupců, není zcela jistě ta pravá. Konkrétně povinné odvody do těchto fondů si kromě České republiky a Slovinska vyzkoušely snad všechny postkomunistické země a od systému postupně ustupují. Stálo je to miliardy a na reformu stále čekají. Namísto zavedení fondového pilíře ve druhé etapě důchodové reformy by tak možná bylo vhodnější poučit se z minulých chyb ostatních států. Ne o každý pilíř se dá totiž spolehlivě opřít…

* valentýnská *

Mon, 14 Feb 2011 22:35:33 +0100

Před zasněženou benzínkou prudce zabrzdil ford v letním obutí. Vystoupil z něj chlapík, takovej ten anonymní typ, co je mu dost možná třicet, ale vypadá na čtyřicet, nebo co je mu čtyřicet a umně předstírá, že má pětatřicet. Trochu kouty, šediny na skráních, kolínská, co voní jak dezinfekce do bot, hadrová klíčenka… Na ulici takových najdete dvanáct do tuctu.

"Brý den," minul fotobuňku ve dveřích, pozdravil dámskou obsluhu za pultem a hrnul si to k regálu, kde měli vyskládané kondomy. Narval hlavu až do police a projel očima všechny krabičky. Hned se narovnal, jako by ho někdo zezadu prásknul fošnou přes zadek. Nastal první zádrhel. "Prosimvás," zahalekal na obsluhu. Byl tu sám, usoudil tedy, že si to může dovolit. "Prosimvás," zopakoval ještě naléhavěji, "ty singapurský, víte, jak jste měli, ty už nemáte?"

Valentýna nechápavě zvedla oči od počítače: "Singapurský co?"

Myslel, že mu to dělá naschvál: "Singapurský šprcky."

"Nevím, co přesně máte na mysli, ale jestli tam nejsou, tak nejsou," odpověděla šalamounsky.

"A nemůžete se teda někam kouknout?" začal být netrpělivý a klepal podrážkou boty do podlahy.

Otráveně se zvedla a vydala se směrem k němu: "Můžu."

"To byste byla moc hodná," snažil se nepřetrhnout zdvořilostní konverzační nit.

Valentýna zopakovala tentýž pohyb, jako udělal před chvílí on, a zabořila nos mezi kondomy.

"Měly takovou zelenou krabičku s nápisem Adam," snažil se jí poskytnout co nejpřesnější indicii, "středně lubrikovaný," dodal.

"Nevidim," potvrdila mu neradostnou novinu a konečně se narovnala. Teprve teď si všimnul, jak se jmenuje.

"Valentýna Horáková," písknul, "nikdy jsem žádnou Valentýnu nepotkal."

Dotazů na svoje jméno už měla za ty roky plné zuby: "Vidíte," odpověděla bez zájmu.

"A svátek máte na Valentýna? Toho americkýho, myslim."

"Svátek nemám," odpověděla stroze, a aniž by řekla něco dalšího, šourala se zpět k pultu.

"Tak co se dá dělat," odpověděl neutrálně, jako by odpovídal na fakt, že Valentýna vlastně nikdy nemá svátek, a pokud jo, tak ten sám, co další tisícovka zamilovaných, "vezmu si teda tyhle," sáhnul rezignovaně po klasických primerosech. V kalhotách se mu rozvibroval telefon. Zvednul to a hned spustil: "Už už Haňulko, trošku jsem se zdržel, ale už jsem na cestě." Ve způsobu jeho pohybu po benzínkovém krámě byla patrná jistá akcelerace přímo úměrná účelu, za jakým sem původně přišel. Nejprimitivnější lidský pud bil na poplach. Luďa ho slyšel, dokonce mu přišel hlasitější než tlukot vlastního srdce. V krabičce tři kusy s příchutí jahod, devatenáct korun s daní plus příplatek za lukrativní nákupní kulisy, které voní vysokým oktanovým číslem.

"Dvacet pět," nehnula Valentýna brvou, když před ní na pult položil papírovou krabičku.

"Tady," vysypal z kapsy přesný obnos. Nadechnul se stylem, který předpovídal, že jí dá co nevidět nějakou radu do života.

"Nashle," řekla přísně a Luďa jen táhle vydechnul. Životní moudro bylo rázem v luftě.

"Nazdar," odpověděl nazlobeně. Kondomy schoval do kapsy, potáhl si gatě v pase, minul fotobuňku v rámu dveří a vyšel do noci. Zítra byl svatý Valentýn, ale protože ho, kamioňáka, čekala cesta do Bulharska, slíbil Hanině, že si spolu pořádně zavalentýnujou už dnes. Těšil se. Aby taky ne. Nastartoval forda a uháněl širokou silnicí k panelové zástavbě.

***

Valentýna nebyla zlá, byla jenom smutná. Fatálně smutná. A tentokrát v tom dokonce neměl prsty žádnej chlap. Starosti jí dělala máma. I proto předpokládala, že je to jedna z jejích posledních služeb na pumpě. Už jí nezáleželo na tom, co si kdo myslí. Máma měla rakovinu, chlápek s krabičkou kondomů pro ni tedy přirozeně znamenal míň než vzduch. Přemýšlela, stejně jako všechny ty dny předtím, a vždycky dospěla ke stejnému závěru: život už bude jenom horší. Moc racionálních řešení nezbývalo. Máma na tom nebyla čím dál tím hůř, protože to říkali doktoři, ale protože toho byla Valentýna každodenním svědkem. Bála se. Bála se tak moc, až mámě našla šamana. Lokálního. Šamana z postkomunistické země, kde jsou lidi víc malí než velcí a víc úzkoprsí než velkorysí. Ten jí poradil, aby odcestovaly na Jih. Za jiným šamanem. A Valentýna najednou nevěděla. Nebyla připravená dělat tak zásadní rozhodnutí. Nevěděla, jestli je malá, nebo velká. Věděla ale, že se musí rozhodnout za dva.

***

Hana Luďkovi říkala snad tisíckrát, že nemá jezdit po sněhu na letních gumách. Jenže když šlo o gumy, Luděk měl vždycky svou hlavu. Ten večer, který měl patřit jenom jim dvěma, nakonec nebyl. Předvalentýn se nekonal. Na široké cestě, co vedla k paneláku, v němž už nějaký ten pátek Hanina bydlela, se to Luďovi smýklo. Ford vylítnul z cesty a div nezabil tři lidi. Nakonec z toho byla teda jen zlomená noha korpulentní paní v letech a nějaký ten šrám, nicméně poldové si Luďka vzali s sebou na stanici a to byl teprve hukot. Tohle se nemohlo nechat jen tak. Veřejný ohrožení a kdesi cosi. Regionální tisk se na něm pěkně popásl. On sám se cítil jako kretén, kterej pod nutkavou nadvládou zvířecího pudu nedokázal udržet káru na cestě. Luďova maminka to oplakala a otec byl přesvědčen, že tohle všechno je přesně výsledek jejich zpackané výchovy. Nadrženej kamioňák, kterej nemá krapek soudnosti na to, aby věděl, že některý nařízení nejsou byrokratickej šiml, ale že jsou kurvadrát docela důležitý. Jako to přezouvání pneumatik. Luďa byl smutnej, protože měl zimní gumy koupený už dávno, ale říkal si, že to zařídí až po Bulharsku. Že se teď bude věnovat hlavně Hanině, protože ji prostě miluje.

***

Stálo ji to sice další bezesnou noc, ale Valentýna na Valentýna koupila letenky. Exotický. Její nejlepší kamarádka jí řekla, že se dočista zbláznila. Celá ta situace byla i tak na zbláznění, takže bylo vlastně docela fuk, jestli se to stane dřív nebo později.

"Mami? Co bys řekla tomu, kdybysme si udělaly výlet. Myslím jen my dvě," spustila Valentýna.

"Výlet?" divila se zesláblá žena.

"Prostě bysme odjely. Vzaly bysme ten velkej lodní kufr… anebo ten ne, raději dva menší, neboj, já bych vezla každej v jedné ruce, to by bylo úplně v pohodě a na letišti by se jim to i líp vážilo…," chrlila drobná hnědovláska, která pomalu nikdy neunesla ani krosnu, když jeli na čundr, a najednou se cítila na to, že by vlekla dva kufry.

"Ty seš mi teda snílek," kroutila hlavou máma, "nejsem dost silná na takovou cestu, měla bys se mnou jen trápení. Raději si ty peníze schovej, dovolená se ti PAK bude hodit," odmítla velkoryse.

"Proč ne? Víš, jak by to bylo fajn? Nemůžeš mi dát přece košem. Navíc když máme ty letenky," mávala jí před očima vytisknutýma papírama.

Její máma vzdychla. "Karamelko," řekla jí tak, jako jí říkala, když byla ještě malá, "ty to možná nechceš vědět," zhluboka se nadechla, "ale mě čeká jiná cesta. Na tu se mnou ale
nepojedeš," mluvila tak nějak smířeně.

Valentýna tohle nechtěla poslouchat, hned jí proto skočila do řeči: "A co když ne, mami?" dovtípila se hned, co má na mysli, "nemůžeš to přece vzdát," začínala natahovat, "koukej, mám tady ty pitomý letenky a unesu sama dva střední kufry a zařídím pro nás pokoj s klimatizací, protože…," hlas se jí zlomil uprostřed věty.

"Vájo, prosím tě, neplakej," natáhla k ní ruku. Byla slabá, slaboulinká, trošku se taky třásla. Chtěla něco říct, ale nešlo to. Jen ji pevně držela. Koukaly se na sebe. Valentýna byla matčina věrná kopie. V mladším. A vlastně i ve zdravějším.

"Slib mi, že o tom budeš ještě přemýšlet," zamávala znovu bezradně letenkama.

Věděla, že na výlet už nedojde, to člověk v její situaci vycítí. Jestli to ale mělo její holčičce udělat na dlouhou dobu poslední radost, neváhala a zalhala: "Tak dobře. Budu o tom přemýšlet."

"Děkuju," odpověděla a upřeně se zadívala do máminých očí. Neuměla v nich sice číst, ale poznala, že jsou smutný.

"Neděkuj. Uvidíme," řekla tak nějak neutrálně pro případ, že by se zítra už neprobudila.

TESTOSTERONOVÝ AUTISMUS

Sun, 30 Jan 2011 22:37:27 +0100

Byl hodně málomluvný, a když se nedalo povídat, nezbývalo než mlčet. S některými lidmi, nejčastěji s muži, se mluví těžko. Mám na to takovou teorii. Mnoho mužů s přibývajícím věkem začíná trpět testosteronovým autismem, který se projevuje pozvolným zánikem sociální inteligence a dovednosti mezilidské komunikace, ale rovněž postihuje jejich schopnost formulovat myšlenky. Člověk postižený touto poruchou se stává mlčenlivým a působí dojmem, že je pohroužen do vlastních myšlenek. Více ho zajímají různé nástroje a zařízení. Fascinuje ho druhá světová válka a životopisy slavných osobností, nejčastěji politiků a zločinců. Takřka zaniká jeho schopnost číst romány, testosteronový autismus narušuje možnost psychologického pochopení postav. Myslím, že on touto poruchou trpěl…

(Olga Tokarczuk: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých)

Nový rok si žádá seznam slibů

Fri, 31 Dec 2010 17:08:14 +0100

Z pátku na sobotu si dávám předsevzetí poměrně pravidelně, takže ani tento pátek neudělám žádnou výjimku. Má předsevzetí bývají v tyto dny (z pátku na sobotu, případně ze soboty na neděli) velmi primitivní. Protože už sama se sebou žiji hezkou řádku let, vím, že ve své sebevýchově nemusím být nijak zvlášť striktní. Nejsem Jelena Isinbajevová, abych si stavěla laťku příliš vysoko.

Pokud si předsevzu (?), že přijdu domů, tak opravdu přijdu. Pokud řeknu, že nebudu pít zelenou, víc než tři panáky skutečně nevypiju. Pokud si slíbím, že si nekoupím o půl čtvrté ráno hamburger a nebudu ho jíst na stojáka, nechám se na něj s klidným svědomím pozvat a posnídám ho hezky v sedě, na obrubníku. Všechna předsevzetí se podle všeho rodí ze špatného svědomí, a tak se ptám: budeme-li dodržovat svá novoroční předsevzetí, znamená to, z nás budou rok od roku lepší lidé? To je ta servilnější a poetičtější představa. Sáhneme-li po přízemnější interpretaci, dost možná dojdeme pouze k závěru, že budeme s každým dalším rokem menší idioti. Ale stop filozofování, od toho jsou tu jiní.

Rozhodla jsem se přistoupit k novoročním předsevzetím zcela pragmaticky, a proto jsem si vygooglila, na co bych se měla zaměřit, pakliže bych chtěla být IN. Dávat si předsevzetí, že zhubnu, mi přijde moc tu-ct-(k)-ový. Rozhodla jsem se tedy, že si najdu něco extra a našla jsem velmi záhy! Prosincový článek z časopisu "Maminka", nazvaný "Jedenáct krásných předsevzetí". Paradoxem je, že pakliže všem slibům dostojíme, největší radost z celé rodinné formace a nejbližšího okolí bude mít zřejmě tatínek. Posuďte sami: 1) Najdu si čas jen pro sebe. 2) Nezapomenu na ochranu před sluncem. 3) Budu pečovat o své ruce. 4) Dopřeji si dostatek spánku. 5) Budu se víc věnovat svým vlasům. 6) Nebudu to přehánět se sprchováním. 7) Nepůjdu spát nalíčená. 8) Budu dbát na výživu. 9) Udělám inventuru ve své kosmetické výbavě. 10) Budu pravidelně čistit kosmetické štětce. 11) Odvážu se a zkusím něco nového.

Přiznám se, že moc moudrá z tohoto nejsem. Slibuji, že na ochranu ani v nadcházejícím roce zapomínat nebudu, co se týká kosmetických štětců, nemůžu slíbit nic, už jen proto, že můj štětcový arsenál čítá všehovšudy tři, nikdy nepoužité, kusy. A jestli se budu víc věnovat svým vlasům? Ano, budu si s nimi povídat, když na tom nebudou dobře, a co hlavně, když někam půjdu, budu je brát s sebou, aby se necítily odstrčené. Víc ale slíbit nemůžu...

Takže konec srandy. Konec roku. Užijte si poslední minuty letoška a do ledna nezapomeňte vykročit správnou nohou. Mám totiž stejný plán...