Život konzumních řetězců mě naučil se nedivit. Když do regálů dorazí koncem září čokoládoví Mikuláši a extra výhodné vánoční balíčky složené z deodorantů a mýdel, z mýdel a šamponů nebo z šampónů a kondicionérů, nedivím se. Když koncem února oblehnou kdejakou polici v obchodech zajíci, beránci, kuřata a jiná velikonoční fauna, taky se nedivím. Člověk tomu za ty roky tak nějak přivyknul. Co je ovšem mnohem horší a čemu se nepřestanu divit snad nikdy, je způsob, jakým je do obchodů importováno sezónní oblečení. Když si chcete koupit na podzim podzimní bundu, prodavačky vám (skoro dotčeně) oznámí, že podzimní zboží už přece není. Podzimní kolekce se odjakživa prodává od června do srpna, tedy v době, kdy jsou vám myšlenky na šusťákové vesty a pogumované anoraky zpravidla stejně vzdálené, jako pohnutky, s jakými vpustila Irena Obermannová do světa svou Tajnou knihu. Když si pak chcete v lednu pro změnu koupit zimní bundu, všude mají maximálně velikosti XS, S a XXL, případně kousky, které by si na sebe nevzala ani módní ignorantka Lenka Kořínková. "To jste měla přijít dřív, slečno, mladá paní nebo co hergot jste, poslední várku zimních bund jsme dostali v polovině října," jako by koukalo z očí všem ženám za pultem. Po pár zimách strávených v několik let starých zimních outfitech vás to nakonec přinutí přemýšlet podle harmonogramu ideálního spotřebitele: když se o víkendu vyšplhaly teploty k závratným šestadvaceti stupňům, hřála jsem se na sluníčku jako zmije a přemýšlela nad tím, jestli jsem už -ježišmarja- nepropásla příliv zimní kolekce.