Možná, že toho vzhlížení k nebi nemám zapotřebí. Třeba bych se měl podívat spíše do svého nitra. A tak to tedy zkouším. Tak, jako bych se díval do hluboké studny. Je tam snad k zahlédnutí nějaká milost? Ale kdepak. Tam je k vidění jen má stará známá přirozenost. Individualistická, paličatá, neochotná ke spolupráci, v jednom kuse sobecká, a přesto o sobě neustále pochybující, přirozenost, která se i v obtížných situacích snaží najít něco humorného - nebo něco, co se humoru aspoň blíží. Ušel jsem s ní už velký kus cesty, jako se starou koženou kabelou v ruce. Ne že by se mi ji vláčet chtělo. Na to je její obsah moc těžký, a už od pohledu za moc nestojí. Místy už je navíc odřená. Tahám ji s sebou chtě nechtě jen proto, že už nemám nic jiného, co bych si s sebou mohl vzít. I když k ní přece jenom cítím jistou přítulnost a lásku. Samozřejmě.
(Haruki Murakami: O čem mluvím, když mluvím o běhání)
.