Tento web má jednu důležitou a nezpochybnitelnou funkci: je to můj osobní národní archiv všeho písemnictví, co nesmí být ztraceno, i když selžou všechny flashky a ztratí se i poslední cdčko. Za tento článek (níže) jsem si málem vysloužila bombu na podvozek a zápalnou lahev do okna. A proto se stává borcem nakonec... a teď, když už v moravských luzích pršívá jen jednou denně (a je de facto hezky), může světlo boží. I takové dny jsou... Podotýkám, že vše je pravda.
.
Jezdili jsme od vesnice k vesnici, od města k městu. Byli jsme dva kočovní novináři, kteří si střídají jedny gumáky, a společně s partičkou kmenových obyvatel, tlupou zástupců různých záchranných složek a hrstkou reportérů vyhlíží devátou vlnu. O situaci na všech frontách média postupně informovala. Všechny zprávy byly stejně unylé, stejně srdceryvné, zkrátka stejně záplavplné: šedivý podkres, zpomalené záběry, slzy starých lidí, to vše v kombinaci s hudbou, která by rozplakala i hluchého. Ano - to byla ta smutnější stránka věci. Kdo se ale pozorně koukal kolem sebe, našel si mezi tím vším neštěstím i důvod k pousmání.
.
Zastavení 1
Prvním patrem domu v Troubkách valí voda. Majitelé mají Bečvy po kotníky. (Ale hlavně asi po krk). Pán domu už dávno rezignoval - několik hodin stojí v holínkách na ulici, která se během posledních dvou dní proměnila v potok, a popíjí s místními pivo a slivovici. Jádro skupinky tvoří asi pět mužů, ke kterým se postupně přidávají další a další. Všichni se nahlas smějí, jako by to všechno kolem byla jen hloupá hra nadšených táborových vedoucích. Z hloučku se odděluje majitel domu. Jde k nám, nabízí nám panáka slivovice rovnou z flašky a vede nás k sobě domů. Ukazuje nám škody. Komentáře není třeba - podmáčené zdi, mokrý nábytek, hnusná kalná voda kam jen oko dohlédne. Vede nás do zahrady k pumpě. Zastaví se uprostřed pětimetrového jezera, šibalsky se pousměje a ironicky povídá: "Mám načepovat nějakou vodu?"
.
Zastavení 2
Hospoda na příjezdové cestě do Troubek. Dovnitř teče voda. Nejde proud. Uvnitř sedí na stole chlapík a pije pivo. Má jen trenýrky a bosé nohy. Zvědavě nakukujeme dovnitř. "Pojďte dál," pobízí nás majitel, "dneska je pivo na mě." I on stojí za výčepem po kotníky ve vodě. Nastává další kuriózní situace: jako řidička nemůžu pít. "Ale no tak, slečno, jedno," láká mě výčepní. "Já vážně nemůžu," snažím se mu domluvit. "Tak co vám můžu nabídnout?" ptá se zdvořile. Přemýšlím. Nealkoholické pivo nemají, kofolu taky ne. "Víte co, já si dám jenom vodu," vypadne ze mě bezelstně. Pán, co popíjí na stole, málem smíchy spadne dolů: "Tak vodu říkáte?"
.
Zastavení 3
Přicházíme do sportovní haly, do které byli evakuováni obyvatelé z nejvíce postižených oblastí. Hledáme někoho, kdo by nám řekl, jak to tady chodí. Ve dveřích nás div neporazí spěchající šedesátník. I on zde našel na několik následujících hodin azyl. "Dobrý den, můžeme se vás zeptat na pár otázek?" zkouším opatrně. Nerozhodně kývne. Je vidět, že někam pospíchá. Je malinko nervózní. Těká očima. Začínám mít výčitky, jestli jsme ho náhodou nezdrželi od něčeho zásadního. Po čtvrté odpovědi, kterou stručně shrne do čtyř slov (Je mi tu dobře) na nás udělá psí oči a povídá: "Víte, nezlobte se, ale já strašně spěchám na hokej."
.
Zastavení 4
Uzavřený most v Hranicích. Policie stojí za pruhovanou páskou a hlídá, aby nikdo nepřekročil pomyslnou demarkační čáru. Na "civilní straně" stojí opilý muž s igelitkou. Chvíli diskutuje s policistou na opačné straně barikády. Chce se dostat na most. Policista s ním po čase přestává debatovat. Muž mu začíná vulgárně nadávat. Ostrých slov není ušetřen ani nic netušící hasič, který vedle něj zrovna prochází. Muž, který stěží artikuluje, se nám svěřuje, že má v dětském pokoji bazén. Policistu přesto neobměkčí, na most se tak jako tak nedostane. Po posledních několika nadávkách zakřičí, že musí jít zkontrolovat králíky, vysvleče se do slipů, boty si schová do igelitky a odchází (resp. odbrodí se) napříč zatopeným parkovištěm kamsi do neznáma.
.
Zastavení 5
Nezatopená restaurace v Troubkách. Vevnitř je víc místních než židlí. Všichni sedí před projekčním plátnem a koukají na hokej. Majitel, jehož restaurace stojí přibližně sto metrů od míst, kde už je ulice kompletně zatopena, pracuje jako by se nechumelilo. Vlastně jako by už deset dní nepršelo: točí piva, roznáší brambůrky a colu, zkrátka snaží se spoluobčanům maximálně vyjít vstříc. I v této restauraci je většina hostů opilých. Zaplatíme útratu a odcházíme k autu. Před restaurací stojí muž v maskáčových kalhotách. Chystá se telefonovat. Kolem jde právě jeho kamarád. Muž v maskáčích schovává telefon a huláká na toho druhého přes půl ulice: "Vole, tady nevařijoouuu, tak volám aspoň pro pizzu!"
