Listopad 2009

MURAKAMIovina (III.)

5. listopadu 2009 v 21:38 | snowgirl |  KNIHOBEATY
"Člověk se nesmí dívat moc dopředu, například. To si pak totiž nedává pozor, kam šlape, a může leckdy upadnout. Na druhou stranu se ovšem nesmí ani stále jen dívat pod nohy. Musí se dívat i dopředu, jinak ještě do něčeho vrazí. Musí postupovat přesně krok za krokem a vždycky se dívat kousek před sebe. To je základ. Základ všeho."

(Haruki Murakami: Kafka na pobřeží)

AŽ SE ZAHOJÍ A USCHNE...

1. listopadu 2009 v 17:58 | snowgirl |  HALABALA
Až se zahojí a uschne. Přesně tohle bylo heslo našeho sobotního výletu do hor. Abych si jednou pro vždy ušetřila poznámky týkající se mé vysokohorské turistiky ve skejtových botech, zakoupila jsemza své poslední úspory boty tvrdší než kámen, to abych konečně vypadala jako pravej horskej šerpa a oni si mě konečně přestali brát na paškál. Kde jsou ty časy, kdy mým hnědým kviksilvrům říkala Lysá hora "paní" a "pane" a kdy se před mýma pruhovanýma dýsíčkama zlověstně rozestupovaly beskydské mechy a lišejníky. Pchá. V kotníkových botách tvrdších než kámen jsem prošla malým iniciačním obřadem. Kdyby mě někdo cestou zlynčoval, bolelo by to asi míň. Kdybych cestou porodila, je možný, že bych si toho ani nevšimla. Puchýře na patách zaměstnaly mou pozornost na dobrých deset kilometrů. Ti za náma už mohli chodit lážo plážo bez mapy... po mé krvavé stopě se bez problému dostali až k vlaku. Prý:

"Bolí to? Ty už vůbec nemluvíš." - "Jak kurva."
"Z kopce ale míň, ne?" - "Co já vim..."
"Tak zkus chodit pozadu." - "Dik za radu."

"Je tu ňákaj doktor z hor?"

"Chceš na to bechera?"

"Strčte jí do držky klacek, nalejte ji slivovicí
a já jí to mezitím vyoperuju..."

Dnes mám na každé patičce červený masový ďolíčky velikosti babiččiných čokoládových medailí za nezlobení. V těchto dnech víc než kdy jindy hýčkám svéauto a přemejšlím, že bych vynalezla nějaký bezbariérový boty... kterým zatím většina populace říká nazouváky. (Abych mohla bezbolestně dolízt aspoň k ledničce.) Lížu si rány a přemýšlím, jestli mi na transplantaci paty uříznou kůži z podbradku, nebo ze špeku na břichu. Je to zase tak trochu patová situace. Trpělivě čekám, až se zahojí a uschnou, broukám si k tomu Petra Nováka a přemejšlím, jak dlouhou musel ujít túru, aby napsal ten libozvučný refrén: "Já budu chodit po špičkách..." Já taky, Peťane, já taky.