SNOWGIRL na Blog.cz

není nic smutnějšího než holky

Slovo rande je samo o sobě dost frustrující, protože holky podvědomě počítaj s tou nejhorší variantou, a sice že všechno step by step spěje k tomu, že vám na prvním, dost možná na druhým nebo třetím, strčí on (cizí člověk) jazyk do pusy... a že to tam spěje a že to nemusí bejt uplně přirozený a cool a trendy... a pak se začnete třeba vodit za ruce a budete si psát, že se máte rádi, a budete si vyprávět o počasí a sbírat společně kaštany a podobný hovadiny. A tak se třeba stane, že jste jednou zase zprášení jak psi, někdo někde se vám líbí a vy se někdy někde taky líbíte tomu někomu, kterej je natolik gramotnej a prozíravej, že si obstará vaše číslo... a jedno frustrující rande je na spadnutí. Průser je, že si ani moc nepamatuje, jak vypadá, jen to, že to jiskřilo jak nasliněný prsty v zásuvce, a když je pak sraz jinej den v jinou dobu na jiným místě, kde vypadaj všichni muži v zimních bundách dost podobně, může to bejt průser. Je třeba mít proto oči votevřený, a to nejen předtím, ale i potom a potom. Navíc - přistoupíte-li k tomu dospěle (předem žádný lahváče doma), můžete se na takové "schůzce ve dvou" nebo -ehm- dostaveníčku pořádně zapotit. Pak se třeba taky může stát, že zrovna nemáte den - nechce se vám bejt milá a oslňující a unavuje vás vymýšlet vtipný historky, jen aby řeč nestála, přestože jste si dobře vědoma, že vtipná bejt umíte a že to za normálních okolností ani nedá moc práce... dělat humor (jak by řekla naše imaginární kamarádka Věra). A že o tom navíc ani nemusíte nikoho přesvědčovat stylem Petry Paroubkové: "Vidíte, pane redaktore, Jiří umí být vtipný." (Kór když o tom mnohdy nemá vůbec tušení.) Ale dost o hemenexovým páru. Pak se prostě koukáte na toho kluka, co vám přinesl květinu, zatáhl celou útratu a ještě vás doprovodil přes půl Prahy zu Hause a říkáte si - možná jsem nemusela bejt tak asociální, možná jsem mohla vykládat o celosvětovým míru a útulcích pro zatoulané pejsky... možná jsem mohla dodržovat aspoň základní pingpongovou linku rozhovoru "já-ty-já-ty"... možná jsem se mohla hecnout a udělat ze sebe milou holku s pochopením pro gelové nehty a odrostlý blonďatý přeliv. Občas prostě není chuť, když víte, že ten, se kterým byste ty kaštany rádi sbírali a ještě byste si z nich ze všeho nejradějc postavili pár rozkošných zvířátek, nemá ani páru, kde takovej jírovec maďal roste. A podobný hovadiny.

Mám červenej diplom a zlatý auto s drobnou kosmetickou vadou. Ptám se toho nejoblíbenějšího tlusťocha, se kterým jsem nejčastějc seděla v lavici: "Je promoce vhodná doba na to, abych to našim řekla? Že jsem při couvání praskla tu zástěrku nad pravým zadním kolem?" On: "Řekni, řekni... a myslím, že bys jim měla říct i o všech svých potratech a dalšíchvěcech." Vtipálek. Já, ten nahoře i ti dole moc dobře víme, že jediný, co soustavně potrácím, jsou jelení loje, lesky na rty a další kabelkový zbytečnosti. Kdybych věděla, že přese mě přehodí kus modrýho koberce a na palici mi přimáčknou čepici, kterou by mi záviděl nejeden sládek, šla bych tam asi v kamaších a v koupacím setu. Takto mě nakonec ani nemuselo mrzet, že malá ségra, která obvykle naprosto upřímně chválí oranžový ponožky a další vyžitý kusy mýho šatníku, okomentovala moje šaty slovy: "Jé, ty máš ale krásnou zástěrku." Pod kobercem ji tak jako tak nikdo neviděl. Další kapitolu svýho života jsem tak uzavřela v zástěrce, koberci a s aerodynamickým žaludem na čele. Za doprovodu státní hymny to teprve dostalo ten pravej říz. A teď si teda balím ranec buchet a vyrážím do světa tam venku: do toho, kde automat na kafe přestává být tím pravým útočištěm a kde má opsanej úkol do němčiny zhruba stejnou cenu jak přešlej burčák. Neváhám a vcházím... a v budoucnu o tom napíšu nějakej song, Phoebe a Franto Nedvěde.

Podle průzkumu společnosti Mindlab International se víc než polovina Britů alespoň jednou v životě zranila při pojídání sušenek. (...prostor pro přemýšlení...) Ano - mohli si vylámat zuby, opařit prsty v čaji, mohli je pokousat jejich čtyřnozí mazlíčci. Ve světě po jedenáctým září totiž ani sušenky nemusí být vždy za odměnu. A to mám na mysli i ty Kouzlus mňamózuz, čokopiškoty, díky kterým v posledních letech ve sportovních kočárcích značně stoupla pouliční kriminalita - děti se o ně bijou! Ale zpět za malou louži. Chytré hlavy z M.I. sestavily škálu nebezpečnosti jednotlivých pochutin, jejíž důmyslnost by obrečel kdejaký seismolog (o Charliem Richterovi nemluvě). Největší hrozbou pro lidstvo jsou prý zákusky s pudinkem - mají koeficient nebezpečnosti 5.63, naopak nejmenší hrozbu představují dezertní piškoty (koeficient 1.16). Pakliže byste chtěli ve svém kredenci zavést nějaké bezpečností opatření, mohu vás uklidnit, na ČR prý zjištěné skutečnosti nemusí mít až tak fatální dopad. Na základě vlastní cestovatelské zkušenosti vím, že zlatý retrívr mentálně zaostavá za průměrným Britem asi tak o délku paže. Zbytečně se proto neděste, a pokud vám kručí, perte to do sebe. Sušenky totiž mají jednu nespornou výhodu: na rozdíl od koláčů je mohou jíst i ti, kteří mají flastr na úřadu práce, protože jak praví české přísloví - bez práce sice nejsou koláče, ale sušenky... sušenky jo!

Poznámka pod čarou: