Ze břehu musely vypadat srandovně. Seděly uprostřed zamrzlého rybníka, ve vaťácích od dědečka a s batohem pod zadkem, to aby to tolik nezáblo. Dlaně si zahřívaly kelímkem s punčem. Vydržely si takto povídat už bezmála tři hodiny. Občas se jedna nebo druhá na moment odmlčela. To ty vzpomínky. Koukaly kamsi za obzor, do míst, kde dřív bývalo dobře. Ta dálka byla fascinující. Stín nerezové termosky s punčem připomínal sluneční hodiny - se západem slunce byl stále titěrnější a titěrnější, až zmizel úplně. I tak chtěly ještě chvíli posedět. Nespěchaly. Nebylo kam.
"Víš," opatrně spustila, "my jsme si vždycky házeli řasy za tričko. Ten, komu zůstala na prstě, ji vždycky musel hodit do výstřihu tomu druhýmu... a něco si u toho musel přát. My jsme oba věřili, že se to pak splní..."
"To se dělá? To neznám," podivila jsem se.
Napila se chladnoucího punče a ironicky se ušklíbla: "Hm, ale nefunguje to. Já jsem si vždycky přála šťastnej a spokojenej život. S ním," posteskla si. "A on si ze mě přitom utahoval, že určitě škemrám o novou kabelku..."
"To je hezký...," usmála jsem se.
"No jo: já jsem si sice přála šťastnej život až do smrti...," odmlčela se, "ale ne do té jeho... ale do té své."
"A řekla jsi to, kdyžs mu to tam házela?"
"Ty jsi blbá!!!" ohnala se po mně šálou.
(...)
snowgirl | 29. září 2009 v 20:17 |
Úryvek z tvého díla? Já jen, stálo by to za to přečíst, kdyby to někdo rozvinul...