O zrání ve třinácté komnatě

27. září 2009 v 20:36 | snowgirl |  THE X-FILES
Bojím se stárnout. Bojím se, jak se mi známí vdávaj a ženěj, bojím se bolení zad, když se po cvičení neprotáhnu, bojím se, že mi jednou definitivně přestane chutnat zelená (protože zde jsou jisté indicie), bojím se, jaký to bude odhodit po promoci tu modrou věc z hlavy, bojím se, že si vyberu špatný město pro život, případně špatnýho muže, případně špatnýho muže ve špatným městě. Bojím se, že se jednou budu muset rozhodovat, jestli koupit zimní pneumatiky na auto, nebo radši odložit peníze stranou na novou zubní korunku. A že budu mít přesně zmapovaný, kde mají nejlevější pomazánkový máslo a kam vyrazit pro ty nejlepší koňakový špičky. Bojím se, že budu taková ta uřvaná neurotická matka s popraskanýma prsama a vzdušnou patkou mastnou jako konzerva sardinek. Bojím se, že budu zapojena do koloběhu dětských hader a že je budu prodávat někomu a nakupovat po někom úměrně tomu, jak mi děti budou přerůstat přes hlavu. Bojím se, že se v těhotenství rozžeru do závratnejch šířek a přestože ŽRÁT JE SEXY, aspoň jak říká Alex, skončím asimetrická (1x1m) jako legendární diskařka Věra. Bojím se být dospělá se vším všudy, protože je to moc náročný.

Tudle jsme měli zase takovej ten večírek, jak si chcete odskočit jen na jedno, ale objevíte se až druhej den v poledne skoro jak figurka z orloje. Seděli jsme dopoledne na lavičce v parku, v rukách lahváče, chechtali jsme se jak hodinu po maturitě a o pár metrů dál seděla holka z bývalýho gymplu a kojila dítě. Výjev přímo apokalyptickej, smutnější o to, když si uvědomíte, kdo z vás má na svou sociální roli větší nárok. To máte jako v umění: tudle Dáma s kamélií (A. Dumas), támhle Dáma s čápem (Sto zvířat), vedle Dáma s hranostajem (L. da Vinci) a tady pořád ještě Holka s lebkou (Vypsaná fiXa). Ale dost skepse. Není na místě, protože když jsem minulej víkend komusi tvrdila, že mi už nechutná alkohol a že nevypiju víc jak tři piva, protože na mě pak jdou mdloby, jako na zavolanou jsem jich vypila osm. Úkol pro následující měsíce a roky zní tedy jasně: žádný stárnutí, nýbrž ZRÁNÍ. Budu zrát jako pravej camembert z Orne v Normandii. To znamená - žádný pochmurný myšlenky, žádný černobílý vidění, žádný strachy. Na to bude čas, až to přijde. A basta.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 bitr bitr | 28. září 2009 v 11:51 | Reagovat

taky mám tyhle strachy, ale tvůj závěr se mi líbí :)

2 Julša Julša | 29. září 2009 v 18:15 | Reagovat

Opravdu krásné... Připadalo mi, že čtu PRESTIŽNÍ časopis a toto je úvodník ŠÉFREDAKTORKY... Lépe se to popsat nedá....

3 Fye Vee Fye Vee | 30. září 2009 v 12:45 | Reagovat

otázka je, jestli všechny ty znaky, co jsi napsala, jsou skutečně ukázkou dospělosti, nebo naopak. uřvané a neurotické matky jsou typickým projevem fenoménu "děti mají děti", naopak strach o to, že si vyberu špatný místo pro život může být také projevem zodpovědnosti za svůj život.
vzato kolem a kolem může být popíjení lahváčů v parku i několik let po maturitě bráno jako dospělé a zralé chování.
a hlavně je potřeba to moc nežrat, vono to nějak dopadne (:

4 Markus Markus | Web | 6. října 2009 v 0:02 | Reagovat

neboj,zelená bude chutnat pořád stejně. což je snad jediná jistota

5 L. L. | 4. května 2010 v 21:04 | Reagovat

Uz dlouho ti chci semka napsat, ze toto se ti moc povedlo. Musela jsem se k tomu vratit. Dnes zraju! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama