Září 2009

To se dělá? To neznám.

28. září 2009 v 11:43 | snowgirl
Ze břehu musely vypadat srandovně. Seděly uprostřed zamrzlého rybníka, ve vaťácích od dědečka a s batohem pod zadkem, to aby to tolik nezáblo. Dlaně si zahřívaly kelímkem s punčem. Vydržely si takto povídat už bezmála tři hodiny. Občas se jedna nebo druhá na moment odmlčela. To ty vzpomínky. Koukaly kamsi za obzor, do míst, kde dřív bývalo dobře. Ta dálka byla fascinující. Stín nerezové termosky s punčem připomínal sluneční hodiny - se západem slunce byl stále titěrnější a titěrnější, až zmizel úplně. I tak chtěly ještě chvíli posedět. Nespěchaly. Nebylo kam.

"Víš," opatrně spustila, "my jsme si vždycky házeli řasy za tričko. Ten, komu zůstala na prstě, ji vždycky musel hodit do výstřihu tomu druhýmu... a něco si u toho musel přát. My jsme oba věřili, že se to pak splní..."

"To se dělá? To neznám," podivila jsem se.

Napila se chladnoucího punče a ironicky se ušklíbla: "Hm, ale nefunguje to. Já jsem si vždycky přála šťastnej a spokojenej život. S ním," posteskla si. "A on si ze mě přitom utahoval, že určitě škemrám o novou kabelku..."

"To je hezký...," usmála jsem se.

"No jo: já jsem si sice přála šťastnej život až do smrti...," odmlčela se, "ale ne do té jeho... ale do té své."

"A řekla jsi to, kdyžs mu to tam házela?"

"Ty jsi blbá!!!" ohnala se po mně šálou.

(...)

O zrání ve třinácté komnatě

27. září 2009 v 20:36 | snowgirl |  THE X-FILES
Bojím se stárnout. Bojím se, jak se mi známí vdávaj a ženěj, bojím se bolení zad, když se po cvičení neprotáhnu, bojím se, že mi jednou definitivně přestane chutnat zelená (protože zde jsou jisté indicie), bojím se, jaký to bude odhodit po promoci tu modrou věc z hlavy, bojím se, že si vyberu špatný město pro život, případně špatnýho muže, případně špatnýho muže ve špatným městě. Bojím se, že se jednou budu muset rozhodovat, jestli koupit zimní pneumatiky na auto, nebo radši odložit peníze stranou na novou zubní korunku. A že budu mít přesně zmapovaný, kde mají nejlevější pomazánkový máslo a kam vyrazit pro ty nejlepší koňakový špičky. Bojím se, že budu taková ta uřvaná neurotická matka s popraskanýma prsama a vzdušnou patkou mastnou jako konzerva sardinek. Bojím se, že budu zapojena do koloběhu dětských hader a že je budu prodávat někomu a nakupovat po někom úměrně tomu, jak mi děti budou přerůstat přes hlavu. Bojím se, že se v těhotenství rozžeru do závratnejch šířek a přestože ŽRÁT JE SEXY, aspoň jak říká Alex, skončím asimetrická (1x1m) jako legendární diskařka Věra. Bojím se být dospělá se vším všudy, protože je to moc náročný.

Tudle jsme měli zase takovej ten večírek, jak si chcete odskočit jen na jedno, ale objevíte se až druhej den v poledne skoro jak figurka z orloje. Seděli jsme dopoledne na lavičce v parku, v rukách lahváče, chechtali jsme se jak hodinu po maturitě a o pár metrů dál seděla holka z bývalýho gymplu a kojila dítě. Výjev přímo apokalyptickej, smutnější o to, když si uvědomíte, kdo z vás má na svou sociální roli větší nárok. To máte jako v umění: tudle Dáma s kamélií (A. Dumas), támhle Dáma s čápem (Sto zvířat), vedle Dáma s hranostajem (L. da Vinci) a tady pořád ještě Holka s lebkou (Vypsaná fiXa). Ale dost skepse. Není na místě, protože když jsem minulej víkend komusi tvrdila, že mi už nechutná alkohol a že nevypiju víc jak tři piva, protože na mě pak jdou mdloby, jako na zavolanou jsem jich vypila osm. Úkol pro následující měsíce a roky zní tedy jasně: žádný stárnutí, nýbrž ZRÁNÍ. Budu zrát jako pravej camembert z Orne v Normandii. To znamená - žádný pochmurný myšlenky, žádný černobílý vidění, žádný strachy. Na to bude čas, až to přijde. A basta.

LITERÁRNÍ -ehm- VTIP

21. září 2009 v 10:54 | snowgirl |  MONOaDIAlogy

A: "Co to Norský dřevo?"
B: "Mám ho objednaný..."
C (vůbec netuší, že se mluví o knížce): "Na co norský dřevo?"
B: "Ale, rozhod jsem se, že si postavim za barákem srub...
s jedním japonským kámošem..."



PŘIPUŠTĚNÁ MORAVICE TEČE

14. září 2009 v 22:03 | snowgirl |  THE X-FILES
V sobotu ráno jsme napumpovali loď, jejíž pohodlnost oscilovala někde mezi nafukovacím lehátkem a deskou suchého záchodu z babiččiny zahrádky, hrdě nazuli neoprenové boty, třikrát odříkali otčenáš a vydali jsme se střemhlav po proudu Moravice. Mít žaludek na vodě je sice moje běžná víkendová politika, že se však zúčastním podzimního vypouštění přehrady Kružberk a na starý (čtyřiadvacetiletý) kolena se v září cvaknu uprostřed Oderských vrchů, to bych do sebe opravdu neřekla. Připuštěná Moravice teče, a to tak, že by za sebe i Meryl Streep znovu nastrčila kaskadérku. My jsme se ale nebáli vlka nic, peřejí nic, padesáti kubíků vody nic, třiceti osmi kilometrů nic ani slivovice nic a s elánem, jako když SpiderMan skáče po Empire State Building, jsme to sjeli. Pravda - někteří sice spíš než s vodním živlem bojovali s pulčákem rumu a pleskoní slivovice, i pro tyto doprovodné kratochvíle má však vodácká veřejnost pochopení. Obdiv patří zejména nejmenovanému Tomíkovi a jeho takzvané Tomíkovině, díky níž se nejmenovaný Tomík proslavil téměř po celé délce toku. Na svém kontě má několik kilometrů v roli bezvládného zadáka, několik dalších kilometrů coby háček, který za jízdy sedí face to face k zadákovi a bezelstně mu čas od času dá kontra, a v neposlední řadě v roli spícího háčka, kterého neprobudily ani dva jezy. A za tohle od nás nejmenovaný Tomík dostává palec nahoru a stává se pro dnešek borcem na konec. Jistě proto pochopíte, že naše převržení v šedesáti centimetrech vody a následné samovolné opuštění naší dvojčlenné posádky jedním z pádel, zůstane protentokrát bez povšimnutí. Je třeba si však zapamatovat, že kdo se nekoupe a bdí na háčku, jezdí pod své možnosti. A tak to prostě je.