Začalo to naprosto nevinně:
"Tak prostě pojedem do Beskyd, na Radhošť. To je takovej kompromis - jsi na horách, ale není to nic náročnýho."
"Fakt? Já jsem tam ještě nebyla..."
"Je to pohodička. Byli jsme tam ve třetí třídě se školou a jen jsme chodili po hřebenu tam a zpátky."
"Tak můžem, no."
Všichni se proto vybavili adekvátně mým turistickým vzpomínkám na první stupeň: Víťa vyrobil igelitku plnou toastů, Luisa přinesla pikslu s borůvkovýma buchtama, já jsem nastrouhala do misky 400 gramů mé vyhlášené ředkvičkové pomazánky. To všechno jsme rovnoměrně rozdělili do dvou batohů. Jako bonus jsme obě měly dvě čupr kabelky (na to procházení po hřebenu). Tušíte správně: ty kabelky opravdu nebyly z goratexu a měřit u nich vodní sloupec by byl podobný nerozum jako zkoumat stupeň domestikace u angolské žirafy.
"Ale pojedeme mým autem, jo?"
"Mně je to fuk."
"Nebojíš se se mnou, Víťo?"
"Nebojím."
To nebojím znělo tak věrohodně, že jsem se přestala bát jet i já sama se sebou. Víte, mému autu právě skončilo šestinedělí a pořád si na sebe ještě zvykáme. Jsem tak trochu motoristickej blbeček: je možný, že vám budu tvrdit, že je to Fiat, i když je to ve skutečnosti Peugeot. A až ode mě uslyšíte, že tam tankuju neutral, tak mě jenom soucitně poplácejte po rameni, já už budu vědět. Víťa se ujal funkce navigátora a pohodlně se zabořil do předního sedadla. Tvářil se, že je vše oukej, nicméně mám podezření, že se před odjezdem nadopoval Lexaurinem. A tak jsme vyjeli.
"Vyšlápni si tu spojku!"
"Vždyť jo."
"Doufám, že brzdíš pravou nohou."
"Neasi. Já to brzdím rukou."
"Neměla bych tady jet rychleji?"
"Dokud se za tebou netvoří kolona, tak je to v pořádku..."
V Rožnově jsem zaparkovala jako s dvacetiletou praxí. Víťa všem rozdal toast, načež rozbalil mapu, která přestala platit někdy v šestasedmdesátým, a začal hledat trasu.
"Chcete kratší, nebo delší?"
"Asi delší," podívaly jsme se po sobě.
"Dobře: delší je osm a osm plus nahoře s odbočkou dvakrát čtyři. To si ještě můžeme rozmyslet. Jo, a holky: až nebudete moct, mám Pikao...," potutelně na nás mrknul. Pikao je taková ta hliníková tuba s neidentifikovatelnou sladkou směsí.
"Techničák mám vzít s sebou, že?"
"Jo, dej tu knížku ke mně!"
"Jakou knížku?"
"Ona si s sebou nese šest dílů Harryho Pottera..."
Aby bylo jasno, z původního chození tam a zpět á la "klidně jeď v žabkách" se nakonec vyklubal sedmihodinovej výšlap s osmisetmetrovým převýšením. Trošku jsme se divili. Zatímco cestou tam jsme potkali všehovšudy deset lidí, nahoře na Pustevnách jich byly stovky. Všichni si tam dojeli autem.
"To není fér, já chci mít na zádech cedulku, že jsem se sem vydrápala pěškobusem."
"Ale o to přece vůbec nejde, ne? Jde o vlastní pocit."
"To možná jo, ale stejně by měli vědět, že jsme sem vylezli!"
Mám na jazyku něco v tom smyslu, že to snad ani nemohlo být lepší. Mohlo. Mohli jsme tam být čtyři...
Mo | 9. srpna 2009 v 19:14 |
Tak to jste se ale dobře vybrali...kurňa akorát mě štve, že jste byli kousek a já jsem celou sobotu strávila nad záchodovou mísou...to se mi zase Moni povedl jeden husarský kousek:(