Našly jsme si novej špás. Hrajeme badminton. Dokud jsme měly půjčené kamarádčiny rakety Poděbradka ProLinie s omotávkou na půl žerdi, nestála naše hra moc za řeč. Pravda, sice jsme i na Poděbradku ProLinii přivábily k našemu kurtu dva mlsné čtyřicátníky, kteří sami sebe nominovali do role našich sparingpartnerů pro čtyřhru, nicméně pravda bude asi tam někde venku - ono je tak trochu zajímalo i co to máte holky za košíček, že tak zvláštně lítá? No co, taky Poděbradku. Tak či tak, kochat se naším košíčkem (našimi košíčky ?) jim vydrželo padesát minut. Jeden osudný zdvořilostní úsměv nás stál pět setů po boku jeho a jeho. To už jsme radši mohly vytáhnout tatu a tatu a ještě by se to obešlo bez zbytečné křeče. Chabou útěchou nám mohlo být snad jen to, že si náš kurt potom hezky gentlemansky zaplatili. Oni to totiž byly takové ty typy Haničko, kdyby mě někdo hledal, jsem v pojišťovně. Ale to bylo už minulý týden.
Dneškem jsme postoupily do druhého levelu - raketa WISH (víš?) z OD Prior za 180 Kč je učiněný zázrak. Je taková -ehm- elegantní, jenom si ji zastrčit do podpažní jamky a vyrazit. S košíky za čtyřicet už to bylo o poznání horší. Byly z peří a byly tři. Vydržely nám přesně šestadvacet minut hry (asi jako když se do toho opře bývalá veslařka s bývalou squashistkou). To, co z nich na parketách zbylo, by nenechalo chladným nejednoho alergika. Měla jsem sto chutí to na konci sesbírat a udělat si z toho indiánskou čelenku - jeden totiž nikdy neví, kdy by se mu taková fešácká indiánská čelenka mohla v centru Olomouce hodit. Dneškem jsem navíc dospěla k dost podstatnému poznání: všechno, co přistane za vnější čarou, ještě nemusí být aut - dost možná jste si jen mohli zkoušet nějakou fintičku na šestihru. Chce to jen nebát se toho.
sg | 11. srpna 2009 v 22:15 |
to mi pripomina nastup na vysokou skolu, zustal jediny sport k zapsani. Badminton. Na druhem konci ostravy. Takze jsem hodinu a pul jel, abych si mohl hodinu a pul zahrat. a pak zase hodinu a pul domu. Ale stalo to za to! jen tak dal.