To se takhle šourám po spinningu do šatny a vidím, že na schodech spadnul komusi ručník. Shodou okolností je té nejkrásnější mamky na světě, která sem chodí cvičit skoro častějc než já (a to už je co říct, páč já nejsem žádný vořezávátko). Nemá na sobě ve svých pětačtyřiceti (?) snad ani gram tuku a je největší sympaťačka. Tmavovláska. Ale dost ódy na cizí mámu. Podávám jí spadlý ručník a usmívám se á la nemáte vůbec za co, protože mluvit tadyhle s nejhezčí mámou na světě... jeden by tý euforii snadno propadl. Zabouchnu dveře do šatny a nejhezčí máma povídá: "Paní Pé, Vaše Lenka vlastně byla nedávno s naší Terezkou na chatě." Jelikož se otáčí na mě, zpozorním. Jaktože ví moje příjmení? Že ona mě zná určitě z facebooku, bleskne mi hlavou a zpětně si uvědomím, že s nikým nad pětatřicet nepřátelím a že nikdo nad pětatřicet snad ani není přítelem mých přátel. "Jako s mojí ségrou?" zeptám se nervózně, protože po oslovení paní mi musel stoupnout tep na dávno vypnutém sporttesteru nejmíň o dvacet. "Ano, se sestrou," přikyvuje. "Ten svět je ale malej," reaguji podle mustru tadyhle paní z koloniálu a v hlavě mi stále zní to paní. Doprčic jaká paní? Sice jsem začala nosit v kabelce deštník, i když neprší, což by mohlo být jistým signálem dospělosti, ale paní? Nejkrásnější máma mi říká paní? Vždyť mám doma maskáčovou sukni a boty s lebkama! Cítím se dotčená a mám sto chutí si jít zítra koupit novou kšiltovku s lebkama a nějaký zlatý hromnice, kterýma přivítám babí léto. A šmrncovní elasťáky odstínu bordó - to hlavně! Přesvlíkám se do suchýho a indiánským během peláším domů. V tom rozrušení se mi dokonce podaří na recepci vrátit klíč bez zámku. Co už. Nedá mi to a vytáčím naši Lenku, přesněji Lenku od paní: "Ségra, nějaká šikovná mamka mi tady v šatně po spinningu vyprávěla o tý vaší spářce ve Vrbně. Respektive, nazývala to chatou, ale myslím, že moc dobře tušila, čemu se ve vašem žargonu říká chata. Asi jí bylo jasný, že ozdravnej pobyt to zrovna nebyl..." Ségra se diví. Ano, svět je malej, reaguje stejně jako já a stejně jako by reagovalo 99% populace. A aby byl tento článek skutečně plnohodnotným článkem, přikládám ilustrační foto ze zmiňované chaty. Stojí totiž za to. Přiznávám se, že nemám povolení šířit tyto fotky a že jsem to ani nikde nezaklikla, nicméně předpokládám, že když vypadám z pětasedmdesáti procent stejně jako majitelka digitálního negativu a dokonce disponuju identickým hlasem, že mi to administrátor blogcézet promine. A že mi to promine i naše Lenka.
S pozdravem Vaše paní.
