Srpen 2009

I PANÍ MAJÍ SVÉ DNY...

31. srpna 2009 v 22:02 | snowgirl |  THE X-FILES
To se takhle šourám po spinningu do šatny a vidím, že na schodech spadnul komusi ručník. Shodou okolností je té nejkrásnější mamky na světě, která sem chodí cvičit skoro častějc než já (a to už je co říct, páč já nejsem žádný vořezávátko). Nemá na sobě ve svých pětačtyřiceti (?) snad ani gram tuku a je největší sympaťačka. Tmavovláska. Ale dost ódy na cizí mámu. Podávám jí spadlý ručník a usmívám se á la nemáte vůbec za co, protože mluvit tadyhle s nejhezčí mámou na světě... jeden by tý euforii snadno propadl. Zabouchnu dveře do šatny a nejhezčí máma povídá: "Paní Pé, Vaše Lenka vlastně byla nedávno s naší Terezkou na chatě." Jelikož se otáčí na mě, zpozorním. Jaktože ví moje příjmení? Že ona mě zná určitě z facebooku, bleskne mi hlavou a zpětně si uvědomím, že s nikým nad pětatřicet nepřátelím a že nikdo nad pětatřicet snad ani není přítelem mých přátel. "Jako s mojí ségrou?" zeptám se nervózně, protože po oslovení paní mi musel stoupnout tep na dávno vypnutém sporttesteru nejmíň o dvacet. "Ano, se sestrou," přikyvuje. "Ten svět je ale malej," reaguji podle mustru tadyhle paní z koloniálu a v hlavě mi stále zní to paní. Doprčic jaká paní? Sice jsem začala nosit v kabelce deštník, i když neprší, což by mohlo být jistým signálem dospělosti, ale paní? Nejkrásnější máma mi říká paní? Vždyť mám doma maskáčovou sukni a boty s lebkama! Cítím se dotčená a mám sto chutí si jít zítra koupit novou kšiltovku s lebkama a nějaký zlatý hromnice, kterýma přivítám babí léto. A šmrncovní elasťáky odstínu bordó - to hlavně! Přesvlíkám se do suchýho a indiánským během peláším domů. V tom rozrušení se mi dokonce podaří na recepci vrátit klíč bez zámku. Co už. Nedá mi to a vytáčím naši Lenku, přesněji Lenku od paní: "Ségra, nějaká šikovná mamka mi tady v šatně po spinningu vyprávěla o tý vaší spářce ve Vrbně. Respektive, nazývala to chatou, ale myslím, že moc dobře tušila, čemu se ve vašem žargonu říká chata. Asi jí bylo jasný, že ozdravnej pobyt to zrovna nebyl..." Ségra se diví. Ano, svět je malej, reaguje stejně jako já a stejně jako by reagovalo 99% populace. A aby byl tento článek skutečně plnohodnotným článkem, přikládám ilustrační foto ze zmiňované chaty. Stojí totiž za to. Přiznávám se, že nemám povolení šířit tyto fotky a že jsem to ani nikde nezaklikla, nicméně předpokládám, že když vypadám z pětasedmdesáti procent stejně jako majitelka digitálního negativu a dokonce disponuju identickým hlasem, že mi to administrátor blogcézet promine. A že mi to promine i naše Lenka.
S pozdravem Vaše paní.

U ZUBAŘKY:

23. srpna 2009 v 13:34 | snowgirl |  MONOaDIAlogy
zubařka:
"Kdyby vás to vrtání moc bolelo, zvedněte levou ruku. Něco s tím uděláme."
ségra:
"Dobře."
Začne vrtat. V momentě, kdy už to nesnesitelně bolí, zvedá ségra levou ruku.
zubařka:
"Jé. Vy ale máte pěkné hodinky..."


BAD DAY? OH NO: BAD MINTON!

10. srpna 2009 v 20:24 | snowgirl |  HALABALA
Našly jsme si novej špás. Hrajeme badminton. Dokud jsme měly půjčené kamarádčiny rakety Poděbradka ProLinie s omotávkou na půl žerdi, nestála naše hra moc za řeč. Pravda, sice jsme i na Poděbradku ProLinii přivábily k našemu kurtu dva mlsné čtyřicátníky, kteří sami sebe nominovali do role našich sparingpartnerů pro čtyřhru, nicméně pravda bude asi tam někde venku - ono je tak trochu zajímalo i co to máte holky za košíček, že tak zvláštně lítá? No co, taky Poděbradku. Tak či tak, kochat se naším košíčkem (našimi košíčky ?) jim vydrželo padesát minut. Jeden osudný zdvořilostní úsměv nás stál pět setů po boku jeho a jeho. To už jsme radši mohly vytáhnout tatu a tatu a ještě by se to obešlo bez zbytečné křeče. Chabou útěchou nám mohlo být snad jen to, že si náš kurt potom hezky gentlemansky zaplatili. Oni to totiž byly takové ty typy Haničko, kdyby mě někdo hledal, jsem v pojišťovně. Ale to bylo už minulý týden.

Dneškem jsme postoupily do druhého levelu - raketa WISH (víš?) z OD Prior za 180 Kč je učiněný zázrak. Je taková -ehm- elegantní, jenom si ji zastrčit do podpažní jamky a vyrazit. S košíky za čtyřicet už to bylo o poznání horší. Byly z peří a byly tři. Vydržely nám přesně šestadvacet minut hry (asi jako když se do toho opře bývalá veslařka s bývalou squashistkou). To, co z nich na parketách zbylo, by nenechalo chladným nejednoho alergika. Měla jsem sto chutí to na konci sesbírat a udělat si z toho indiánskou čelenku - jeden totiž nikdy neví, kdy by se mu taková fešácká indiánská čelenka mohla v centru Olomouce hodit. Dneškem jsem navíc dospěla k dost podstatnému poznání: všechno, co přistane za vnější čarou, ještě nemusí být aut - dost možná jste si jen mohli zkoušet nějakou fintičku na šestihru. Chce to jen nebát se toho.

cesta je štěrk a prach a šišky

9. srpna 2009 v 11:04 | snowgirl |  HALABALA
Začalo to naprosto nevinně:

"Tak prostě pojedem do Beskyd, na Radhošť. To je takovej kompromis - jsi na horách, ale není to nic náročnýho."
"Fakt? Já jsem tam ještě nebyla..."
"Je to pohodička. Byli jsme tam ve třetí třídě se školou a jen jsme chodili po hřebenu tam a zpátky."
"Tak můžem, no."

Všichni se proto vybavili adekvátně mým turistickým vzpomínkám na první stupeň: Víťa vyrobil igelitku plnou toastů, Luisa přinesla pikslu s borůvkovýma buchtama, já jsem nastrouhala do misky 400 gramů mé vyhlášené ředkvičkové pomazánky. To všechno jsme rovnoměrně rozdělili do dvou batohů. Jako bonus jsme obě měly dvě čupr kabelky (na to procházení po hřebenu). Tušíte správně: ty kabelky opravdu nebyly z goratexu a měřit u nich vodní sloupec by byl podobný nerozum jako zkoumat stupeň domestikace u angolské žirafy.

"Ale pojedeme mým autem, jo?"
"Mně je to fuk."
"Nebojíš se se mnou, Víťo?"
"Nebojím."

To nebojím znělo tak věrohodně, že jsem se přestala bát jet i já sama se sebou. Víte, mému autu právě skončilo šestinedělí a pořád si na sebe ještě zvykáme. Jsem tak trochu motoristickej blbeček: je možný, že vám budu tvrdit, že je to Fiat, i když je to ve skutečnosti Peugeot. A až ode mě uslyšíte, že tam tankuju neutral, tak mě jenom soucitně poplácejte po rameni, já už budu vědět. Víťa se ujal funkce navigátora a pohodlně se zabořil do předního sedadla. Tvářil se, že je vše oukej, nicméně mám podezření, že se před odjezdem nadopoval Lexaurinem. A tak jsme vyjeli.

"Vyšlápni si tu spojku!"
"Vždyť jo."

"Doufám, že brzdíš pravou nohou."
"Neasi. Já to brzdím rukou."

"Neměla bych tady jet rychleji?"
"Dokud se za tebou netvoří kolona, tak je to v pořádku..."

V Rožnově jsem zaparkovala jako s dvacetiletou praxí. Víťa všem rozdal toast, načež rozbalil mapu, která přestala platit někdy v šestasedmdesátým, a začal hledat trasu.

"Chcete kratší, nebo delší?"
"Asi delší," podívaly jsme se po sobě.
"Dobře: delší je osm a osm plus nahoře s odbočkou dvakrát čtyři. To si ještě můžeme rozmyslet. Jo, a holky: až nebudete moct, mám Pikao...," potutelně na nás mrknul. Pikao je taková ta hliníková tuba s neidentifikovatelnou sladkou směsí.

"Techničák mám vzít s sebou, že?"
"Jo, dej tu knížku ke mně!"
"Jakou knížku?"
"Ona si s sebou nese šest dílů Harryho Pottera..."

Aby bylo jasno, z původního chození tam a zpět á la "klidně jeď v žabkách" se nakonec vyklubal sedmihodinovej výšlap s osmisetmetrovým převýšením. Trošku jsme se divili. Zatímco cestou tam jsme potkali všehovšudy deset lidí, nahoře na Pustevnách jich byly stovky. Všichni si tam dojeli autem.

"To není fér, já chci mít na zádech cedulku, že jsem se sem vydrápala pěškobusem."
"Ale o to přece vůbec nejde, ne? Jde o vlastní pocit."
"To možná jo, ale stejně by měli vědět, že jsme sem vylezli!"

Mám na jazyku něco v tom smyslu, že to snad ani nemohlo být lepší. Mohlo. Mohli jsme tam být čtyři...



MURAKAMIovina (II.)

2. srpna 2009 v 21:34 | snowgirl |  KNIHOBEATY
"Já jsem to dopracovala sem. Proč? Protože jsme žili jako dvě děti na pustým ostrově, co jim stačí utrhnout si banán, když mají hlad, nebo se obejmout, když je jim smutno. Tak to přece nemohlo jít dál. Každej někdy musí vyrůst a vydat se do světa mezi lidi."

(Haruki Murakami: Norské dřevo)