Jsme každá jiná, ale docela se k sobě hodíme - já jsem po jejím boku vždycky zodpovědnější a dospělejší, ona po tom mým dohání, co v pubertě nestihla. Jsme stejně starý, ale já se jí posmívám, že se chová jako třicetiletá, zatímco ona si mě dobírá, že jsem už patnáct let teenager. Vždycky jsem si z ní utahovala, že s ním chodí od třinácti, ona do mě zatím ze srandy rejpala, kdy konečně pokořím tříměsíční rekord. Její pusy s jinejma by se daly spočítat na prstech jedné ruky, já bych vedle sebe musela postavit nejmíň pět dvourukejch kamarádek a možná ani pak bych se nedopočítala. Ideálně se doplňujeme - já od ní čerpám moudrost, ona ode mě blbost. Ona nechodí po páté hodině parkem a než přejde ulici, šestnáctkrát se rozhlídne, já občas skáču opilá po střeše a umím ještě pořád přijít domů o čtvrt na sedm ráno. Loni mi přivezla z dovolené kšiltovku se zlatejma lebkama, já jí už asi pět let slibuju, že jí k narozkám ušiju sukni ze závěsů Českejch drah, to protože se jich ona tak příšerně štítí. Spolu jsme vymyslely největší pitomosti na světě - plán jak vychovat chlapa, dovedly jsme k dokonalosti sociální darwinismus, vymyslely jsme, jak by se dominantním ženskejm měly vyplácet renty, a v neposlední řadě jsme se rozhodly, že založíme historicky první večerní školu pro český playmate (protože nám to slovo přijde absurdní a vtipný zároveň). Jo a taky jsme si za svý celoživotní úspory chtěly nechat prodloužit vlasy (náš obligátní fórek). Potom co se Viky jednou pro vždy zadal, a tím pádem jaksi krachnul slib, že pokud budeme ve čtyřiceti dva sólokapři, tak se vezmeme, mi ona přislíbila pokoj u nich doma nad garáží jako Monika s Chandlerem Joeymu. U nich bylo myšleno u ní a u něj, protože když spolu ve čtyřiadvaceti oslavili osmiletý výročí, bylo víceméně jasný, že ti dva spolu budou už nafurt. V sobotu jí umřel v rukách. Uhodil do něj na horách blesk, jako se to stává ve filmech a v seriálech a v knížkách. Včera jsem za ní byla. Chtěla jsem ji jen obejmout a říct, že ji mám ráda. Chtěla jsem ji obejmout a tvářit se, že jsem statečnější než Bobík ze Čtyřlístku, a přitom jsem se bála, že ty slzy, co nepustím očima, vytečou ušima. Brečela, mluvila, brečela, mlčela. Napíšu k tomu jedinou věc, protože mi přijde nemorální, o tom psát na nějakej pitomej blog. Připadám si totiž jak přetlakovanej hrnec, a musí to někudy ven. Řekla mi: "My dva jsme byli tak šťastný a spokojený a já jsem to moc dobře věděla, že jsem podvědomě čekala, že to musí bejt něčím vykoupený. Víš, já jsem si ale spíš myslela, že třeba nebudeme moct mít děti nebo tak něco... ale todle, todle by mě fakt nenapadlo." Je to nejvíc nefér věc. Aniž bych tady poikstý přežvejkala nějaký klišé, nezbejvá mi než konstatovat, že se takový věci dějou hlavně dobrým lidem. Nechápu, jak pak někdo může věřit v Boha. Jak? Když se chová jako bezcharakterní schizofrenik...
Červenec 2009
A CELEJ SVĚT BUDE TAK NĚJAK K POPUKÁNÍ
19. července 2009 v 21:18 | snowgirl | TAKOVÁ SE MI ZDÁkaždej můj novej kluk je jako ten starej
akorát má trošku novej obličej
a jinak barevný pyžamo
pokud vůbec nějaký
je to jako s nábytkem:
když si jednou oblíbíte čalouněný křeslo
raději ho necháte párkrát přečalounit
než abyste si zvykali na barovou stoličku
jen protože je právě v kurzu
sama sobě rozumím celkem dobře
ale vysvětlujte to mámě s babičkou
vysvětlujte to kamarádkám
který by raději vyhořely
než aby cokoliv čalounily
vysvětlujte to svýmu diáři
kterej už dávno ztratil ponětí
kdo je kdo
vysvětlujte to svýmu psovi
kterej novýho přivítal
jakoby si starej jen odskočil do trafiky
sama sobě dávám posledních pár let
kdy budu randit s těma přes kopírák
s těma co si vypadli z oka
s těma kteří mě už nemůžu ničím překvapit
a pak... pak si najdu dobrovolnýho hasiče
napůl numizmatika napůl filantropa
se smyslem pro detail
a hlavně pro humor
a pak... budem vysedávat na barové stoličce
(křeslo bude už desátou sezónu u čalouníka)
budem popíjet americkou limonádu
budem si na střídačku říkat vtipy
a mí příbuzní budou šťastni
a můj pes bude šťastnej
a celej svět bude tak nějak k popukání
.
.
.
.
.
POTTERovina
18. července 2009 v 22:11 | snowgirl | NAKRADENOJsou věci, které musíte prožít společně, abyste toho druhého začali mít rádi, a omráčit horského trolla, vysokého dvanáct stop, k takovým věcem určitě patří.
J. K. Rowlingová
KOZY. To není jenom sýr a mléko.
4. července 2009 v 23:13 | snowgirl | THE X-FILES
Po x dnech bylo dneska konečně letní počasí, tak jsem vyrazila s Lucinkou do ZOO. Zakládám si na tom, že chci být taková ta nejsprávňáčtější velká ségra, co nezkazí žádnou srandu, tudíž jsem jí po zralé úvaze dovolila vlízt do výběhu pro kozy. Byla to fatální chyba. Navštívit kozí výběh nebyl tak úplně můj rozmar - olomoucká zoo s touto turistickou atrakcí počítá, pro ty nejodvážnější návštěvníky je zde dokonce přistavenej kovovej žebřík. Celá ta paráda vypadá tak trochu jako slabší odvar safari. K tomu, abych málem dostala infarkt, to však bohatě stačilo. Ty kozy se totiž můžou taky krmit. A vzhledem k tomu, že jakmile zmerčí jídlo, začínají bejt neklidnější než já nad talířem domácí tlačenky, měla jsem co dělat. V jednom okamžiku jsem stála uprostřed výběhu, kolem dvacet metrovejch dětí a deset středně velkejch bílejch koz. Držela jsem v ruce ten papírovej pytlík s krmením za deset kaček a než jsem si stačila trochu odsypat do dlaně, jedna z koz vyskočila a zapřela se mi kopytem o hrudník. Chcete-li: koza mi skočila na kozu. Bylo to o něco horší, než když mucha sedne na lep. Dalších devět zatím mečelo kolem dokola. Stála jsem v tom kozím epicentru a v duchu jsem si představovala, jak chytím Lucinku a zachráním ji hodem přes plot a sama se pak rozsápaná od hlavy až k patě nějak vyplazím ven. Večer to pak budou vysílat v hlavním vysílacím čase na Nově v tradiční pětiminutovce věnované zvířatům a bude k tomu hrát něco strašně dojemnýho, třeba James Blunt. Ilustrační záběry na jakýkoliv kozy budou samozřejmě zpomalený, a pak tam budu já s počítačově upraveným hlasem a rozostřeným ksichtem pokousaná od koz. Ale zpět nohama na zem, respektive zpět do výběhu. Všech dvacet dětí plus jednadvacátá Lucinka z toho měly druhý Vánoce, jediná já jsem měla z toho kozího humoru trošku stažený půlky. Vysypala jsem těm rohatejm potvorám na trávník celej sáček, popadla Lucku a uháněla ven, než nás ti přežvýkavci taky přežvýkají. A tak jsme si prožily svůj první Kozí příběh. Kamarád mi na to řekl, že jsem měla safra štěstí, že mě ty mrchy nepřipravily o panenství. Kamarád na to kápnul. Smích.