Červenec 2009

A CELEJ SVĚT BUDE TAK NĚJAK K POPUKÁNÍ

19. července 2009 v 21:18 | snowgirl |  POEMS Rhapsody
každej můj novej kluk je jako ten starej
akorát má trošku novej obličej
a jinak barevný pyžamo
pokud vůbec nějaký

je to jako s nábytkem:
když si jednou oblíbíte čalouněný křeslo
raději ho necháte párkrát přečalounit
než abyste si zvykali na barovou stoličku
jen protože je právě v kurzu

sama sobě rozumím celkem dobře

ale vysvětlujte to mámě s babičkou

vysvětlujte to kamarádkám
který by raději vyhořely
než aby cokoliv čalounily

vysvětlujte to svýmu diáři
kterej už dávno ztratil ponětí
kdo je kdo

vysvětlujte to svýmu psovi
kterej novýho přivítal
jakoby si starej jen odskočil do trafiky

sama sobě dávám posledních pár let
kdy budu randit s těma přes kopírák
s těma co si vypadli z oka
s těma kteří mě už nemůžu ničím překvapit

a pak... pak si najdu dobrovolnýho hasiče
napůl numizmatika napůl filantropa
se smyslem pro detail
a hlavně pro humor

a pak... budem vysedávat na barové stoličce
(křeslo bude už desátou sezónu u čalouníka)
budem popíjet americkou limonádu
budem si na střídačku říkat vtipy
a mí příbuzní budou šťastni
a můj pes bude šťastnej
a celej svět bude tak nějak k popukání
.
.
.
.
.

POTTERovina

18. července 2009 v 22:11 | snowgirl |  KNIHOBEATY
Jsou věci, které musíte prožít společně, abyste toho druhého začali mít rádi, a omráčit horského trolla, vysokého dvanáct stop, k takovým věcem určitě patří.
J. K. Rowlingová

KOZY. To není jenom sýr a mléko.

4. července 2009 v 23:13 | snowgirl |  THE X-FILES
Po x dnech bylo dneska konečně letní počasí, tak jsem vyrazila s Lucinkou do ZOO. Zakládám si na tom, že chci být taková ta nejsprávňáčtější velká ségra, co nezkazí žádnou srandu, tudíž jsem jí po zralé úvaze dovolila vlízt do výběhu pro kozy. Byla to fatální chyba. Navštívit kozí výběh nebyl tak úplně můj rozmar - olomoucká zoo s touto turistickou atrakcí počítá, pro ty nejodvážnější návštěvníky je zde dokonce přistavenej kovovej žebřík. Celá ta paráda vypadá tak trochu jako slabší odvar safari. K tomu, abych málem dostala infarkt, to však bohatě stačilo. Ty kozy se totiž můžou taky krmit. A vzhledem k tomu, že jakmile zmerčí jídlo, začínají bejt neklidnější než já nad talířem domácí tlačenky, měla jsem co dělat. V jednom okamžiku jsem stála uprostřed výběhu, kolem dvacet metrovejch dětí a deset středně velkejch bílejch koz. Držela jsem v ruce ten papírovej pytlík s krmením za deset kaček a než jsem si stačila trochu odsypat do dlaně, jedna z koz vyskočila a zapřela se mi kopytem o hrudník. Chcete-li: koza mi skočila na kozu. Bylo to o něco horší, než když mucha sedne na lep. Dalších devět zatím mečelo kolem dokola. Stála jsem v tom kozím epicentru a v duchu jsem si představovala, jak chytím Lucinku a zachráním ji hodem přes plot a sama se pak rozsápaná od hlavy až k patě nějak vyplazím ven. Večer to pak budou vysílat v hlavním vysílacím čase na Nově v tradiční pětiminutovce věnované zvířatům a bude k tomu hrát něco strašně dojemnýho, třeba James Blunt. Ilustrační záběry na jakýkoliv kozy budou samozřejmě zpomalený, a pak tam budu já s počítačově upraveným hlasem a rozostřeným ksichtem pokousaná od koz. Ale zpět nohama na zem, respektive zpět do výběhu. Všech dvacet dětí plus jednadvacátá Lucinka z toho měly druhý Vánoce, jediná já jsem měla z toho kozího humoru trošku stažený půlky. Vysypala jsem těm rohatejm potvorám na trávník celej sáček, popadla Lucku a uháněla ven, než nás ti přežvýkavci taky přežvýkají. A tak jsme si prožily svůj první Kozí příběh. Kamarád mi na to řekl, že jsem měla safra štěstí, že mě ty mrchy nepřipravily o panenství. Kamarád na to kápnul. Smích.