Červen 2009

ZA JEDNU POSRANOU, DESET UMYTEJCH

24. června 2009 v 22:19 | snowgirl |  KVŮLI NIM
Babička se mě od patnácti let (tedy od doby, kdy jsem legislativně přeskočila na druhou stranu svlíkací barikády) ptá, jestli 1) chodím na rande 2) mám nějakýho nápadníka 3) je nějakej chlapec. Aby nebyla monotónní, obvykle tyhle otázky různě variuje, málokdy se stane, že by se dvě návštěvy po sobě ptala stejně. Vždycky u toho spiklenecky mrká a kývá hlavou, čímž mi podvědomě nutí odpověď. Několik let jsem z různých důvodů jako jsou pověrčivost, promiskuita, nedůvěra či zatvrzelost mlčela. Až nedávno jsem si řekla, že udělám té staré ženě radost. Moudrá to totiž žena.

-------------------------------------

A nejen moudrá. Babička je totiž i žena činu a našeho dědu ráda častuje lichotkama á la Ty už dneska radši nemluv, nebo ti vážně ublížím! Případně jako pamětnice vzpomíná, jak dědovi kdysi v šestašedesátým učarovala jedna televizní hlasatelka, o které ještě dlouhou dobu veřejně prohlašoval, že S takovým pohledným žabcem by rád chodil. Slovo žabec zřejmě spadá do oblasti hanáckého žargonu.

-------------------------------------

"Ano, babi, chodím na rande."
Babičce se rozzářily oči, jako když v Lidlu zlevní hovězí přední bez kosti.
"Nemáš jeho fotku?"
I fotku jsem jí v záchvatu dobrosrdečnosti ukázala.
A přesně to byla fatální chyba. Čtyři dny na to jsme ho (ho, kterej ani netuší, co je facebook), náhodou objevila na cizí fotce. Na facebooku. S nějakým pohledným (?) žabcem.

--------------------------------------

Uplynuly dva týdny a zase tady byla babička se svou otázkou. Tušíte správně - nebyla to otázka za deset tisíc korun jako v éře Vladimíra Čecha, byla to ta její otázka (penězi nevyčíslitelná).

"Nechodim," povídám rovnou.
"Jakto? Takovej to byl šikovnej chlapec."
Šikovnej určitě, když si zvládnul domluvit ve stejnej čas na stejným místě dvě různý holky.
"A tys ho nechala?"
"To je jedno, babi."
"No, to není jedno!"
Patrně chtěla zjistit, kde je zakopanej pes. Abych se pro příště poučila. Abysme tomu teď a tady společně přišly na kloub.
To už se do toho vložila o poznání empatičtější teta, aby svou matku okřikla: "Tak ji nechej ne, třeba ji to bolí..."
Babi: "Ale prd bolí, vždyť se na ni podivej, jak se tomu chechtá." Co mi taky zbývalo, že.
Já: "Tak jo. On si prostě rozehrál ještě jednu takovou... ehm... bokovku, víš..."
Babička vyvalila oči a povidá: "To si z toho nic nedělej! Víš, jak se to říká, ne? Za jednu posranou, deset umytejch! "

--------------------------------------

v podobných situacích tedy existují dvě východiska
to babiččino
čekat na deset umytejch
nebo to Bohdana Bláhovce
when you feel lonely, google yourself
a je jen na vás, kterýmu z nich dáte svůj preferenční hlas

MURAKAMIovina

14. června 2009 v 20:07 | snowgirl |  KNIHOBEATY
Možná, že by se dala přirovnat k vůni některých parfémů. Snad ani voňavkář, který je namíchal, by vám nevysvětlil, jakým způsobem získávají takovou moc. Ani jejich odborná analýza vám toho moc neřekne. Přes to všechno je ale jisté, že dobře namíchaná voňavka může působit podobně jako pach u zvířat v období říje. Některá třeba zabere na padesát lidí ze sta. Jiná třeba zase na těch druhých padesát. Ale jsou taky vůně, které nechají devětadevadesát lidí ze sta chladnými, a jednoho nebo dva skoro připraví o rozum. To jsou speciální vůně a já jednu takovou ucítil. Pochopil jsem, že je to má osudová vůně. Rozpoznal jsem ji na dálku. Měl jsem chuť k té holce přijít a říct jí to. Že rozumím. Že třeba nikdo jiný nerozumí, ale já ano. Neomylně.

(Haruki Murakami: Na jih od hranic, na západ od slunce)

ŘEČ SE MLUVÍ A VODA TEČE

9. června 2009 v 0:36 | snowgirl |  MONOaDIAlogy
Čtyřletá a dvouapůlroční se poslední dobou pěkně rozkecali. Dohromady jim není ještě ani sedm, ale už začínají mít všechno pěkně pod palcem. Zatím na sebe bohudík nezačali brát podobu zajíce, žirafy či krabice, nicméně co není, může být. Zatím mi docela zodpovědně předvedli:

FILOZOFA - NIHILISTU:
Brácha na mě mává půlkou suchýho rohlíku a křičí:
"On je mrtvej!"

Saint Antoine De Exupéry: Dospělí sami nikdy nic nechápou a děti to hrozně unavuje, stále a stále jim něco vysvětlovat. Děti musí být k dospělým hodně shovívavé.


INFORMÁTORKU - PRÁSKAČKU:
Ségra: "Tak si představ, že za mnou přišla malá a říká mi Ty tady máš bordel..."
Směju se a jdu se na to samozřejmě hned zeptat: "Lenička měla v pokojíčku bordel?"
Lucka: "Jo. Na Moničkově posteli!"

Arménské přísloví: Pravdu uslyšíš buď od dítěte, nebo od hlupáka.


PROROKYNI - PROSEBNICI:
Lucka chvilku přeskakuje z jedné nohy na druhou a dost alarmujícím způsobem si popotahuje punčocháče. Bohužel nikdo třetí není momentálně doma, takže dostávám Černýho Petra:
Lucka: "Kakat. Přijdeš?" (přijdeš = přijdeš a utřeš mi zadek?)
Já: "Přijdu, to víš že jo."
Odběhne a za dvacet sekund křičí tak, že se echo několikrát otříská snad o všechny stěny koupelny: "Káááá-kááá-laaa..."
Já: Zadržuju dech, myslím na rozkvetlej šeřík a odcházím do koupelny.

Gabriel Laub: Lidé jsou jako malé děti. Nejvznešeněji se tváří, když mají plné kalhoty.


PURITÁNKU - CHŮVU:
Chodím po pokoji jen v tangách, protože po práh pokoje se to může - moje směrnice. Lucka, která si až doteď naprosto lhostejně s malým bráchou maluje, zvedá hlavu a říká: "Prcinka čouhá!" Načež se brácha zvedá a jde se kouknout blíž. To už naprosto nekontrolovatelně prskám smíchy. Vzápětí mi přináší ručník a cpe mi ho zezadu na zadek. Zatím evidentně neroste pro nuda pláž.

Julian Tuwim: Nikdo mi nevěří, že jsem býval krásné dítě, tak krásné, že mě cikáni vyměnili.


LICHOTNICI - VIZIONÁŘKU:
Já: Kreslím jí na papír všechny možný dopravní prostředky a protože vím, že nejsme v pokoji samy, záměrně se hlasitě chválím a kladu jí jednu z těch sugestivních otázek, na který se tak dobře poslouchají odpovědi: "Vidíš, jak jsem šikovná? Chtěla bys být taky jednou taková jako já?"
Ona: "Třikrát!"

Sigmund Freud: Každé hrající si dítě si počíná jako básník, když si vytváří jakýsi vlastní svět, nebo přesněji řečeno, když dává věcem svého světa nový, jemu vyhovující řád.

THE END