Uměleckou školu pro pisálky, na které zítra snad obhájím diplomku, jsem si vysnila ze svých nejtajnějších snů přesně před dvěma lety. Pak šlo jen o to nebejt srab, podat si přihlášku, přestěhovat se dvě stě kilometrů na západ a v podstatě se pokud možno zastřízliva hodit do víru toho nejstověžatějšího města ze všech. Kdybych se rozhodovala v patnácti, co dál dělat, možná by pekařina byla jasná volba, tehdy ve dvaadvaceti jsem měla poměrně jasno. Když se na to zpětně koukám, bylo to jedno z mých nejlepších životních rozhodnutí. Chtěla jsem něco napsat. Něco trošku delšího než lístek s nákupem nebo článek na blog, něco trošku lepšího než všechny svý starý povídky, něco míň ukňouranýho než těch padesát básniček, co se mi všemožně povalujou. Prostě něco.
INZERÁT je dvouapůlhodinová konverzační komedie o náhodě, lásce, přátelství a nevěře. Text, kterej se mi válí tady na stole, má 99 stran, vznikal 15 měsíců a jeho současná podoba je přibližně pátou verzí. Zatím ji mimo vedoucí a oponenta četli čtyři lidi. Ti zbývající se mají stále na co těšit. Mám na mysli ti zbývající čtyři. Smích.
Přiznávám, že jsem na sebe pyšná, jako kdybych vyždímala tři barely mlíka z devadesátikilové dojnice. Nevím, jestli jsem zrovna šla za svým snem (to mi zní přinejmenším dost pateticky), ale každopádně jsem udělala sebe samu šťastnou. Alespoň na nějakej čas.
V rozpise obhajob mám čestný místo za dvěma nejoblíbenějšíma a nejtalentovanějšíma lidma z celých Nuslí: za Janou a za Holoubětem. Janu byste už v knihovničce mít mohli, Jirka bude k odběru u vašich oblíbených knihkupců někdy začátkem června. Bude to sranda, už se těším. A hlavně: pokud stále platí ono milionkrát citovaný štěstí ve hře, neštěstí bla bla, mám nejlepší předpoklad obhájit si svou hru na jedničku a dostat k tomu půlku školy a školníkova syna jako bonus. Fakt.
