Nemám ráda, když se zaseknu třeba na druhé straně a nevím, jak dál... co s příběhem, co s vymyšlenýma lidma, co s fiktivníma ulicema... nemám ráda, když se sama promítám, do někoho z nich... a snad ještě víc, když mě v tom druzí poznaj... Nemám ráda, když se zaseknu na mrtvým bodě a nevim. Třeba v takovýhle obyčejný úterý, jako je to dnešní. Na papíře se dá všechno aspoň smazat, vrátit, změnit... ale v reálu? Netvrdím, že chci druhý šance, to by bylo klišé. Druhý šance jsou pro sraby a pro ty, co vyběhnou ještě před výstřelem z pistole. Vyhovuje mi nahodilost s jakou se dny řadí do let a v podstatě mi vyhovuje i to, že spoustě věcí nerozumím. Akorát si prostě někdy připadám jako čekatel na novej orgán. Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych odolnější játra a prosimpěkně taky jednu pořádně bytelnou aortu. Než se tak stane, budu se každý ráno několikrát převlíkat, desetkrát denně budu checkovat displej a nejspíš si nechám do podkolenní jamky vytetovat něco ve smyslu: TŘIĎTE ODPAD, abych si mohla připadat opravdu nenahraditelná, až za mnou budete stát ve frontě na štěstí...