Březen 2009

ALKOHOL? Nějaká nová kapela?

29. března 2009 v 13:20 | snowgirl |  HALABALA
Není tajemstvím, že mám ráda pivo, miluju víno a zbožňuju zelenou. A to je první a poslední věta, které dnes můžete věřit. Nic z výše jmenovaného samozřejmě nepiju, ale z vyprávění kamarádů mám aspoň jakous takous představu o tom, jak co chutná. V hospodě jsem byla jen jednou, to abych vrchního upozornila, že v jídelníčku vyvěšeném napravo od vchodu mají hned tři hrubky. Chtěl mi za to nalít panáka meruňkovice, ale raději jsem odmítla. Bůhví jaké škody by na mně ten alkohol totiž mohl napáchat… Navíc: zklamat takhle ohavným způsobem své rodiče… to by přece nešlo. Alarmující je také to, co jsem se nedávno dočetla v jedné moudré knize, a sice že při konzumaci většího množství alkoholu může bolet hlava. A to ne málo! V poznámce pod čarou autoři čtenáře dokonce varovali, že z míchání jednotlivých druhů občas bolí i žaludek. Můžete mi říct, kdo to vůbec pije? A proč? Asi to zkusím vygooglit…

MIČUDA V ZORNÝM ÚHLU

21. března 2009 v 23:59 | snowgirl |  HALABALA
Je sobotní noc a moje rýma právě přesáhla hranice nosních dírek. Dejchám pusou a jestli to tak půjde i dál, budu zítra šňupat kyslík očima. Nemůžu usnout, protože bych se asi udusila. A tak to je.


Strávila jsem na můj vkus poměrně slušnej kus odpoledne na fotbalovým hřišti ve Šternberku. Prý: "Pojedem se kouknout na Vikyho?" - "Klidně." ... Co na tom, že Viky mezi těma s červenýma trenýrkama nebyl. Co na tom, že Viky za ty s červenýma trenýrkama vůbec nehraje. Co na tom, že Viky kope už minimálně druhou sezónu za Protivanov. To ví každý malý olomoucký dítě. I Lucinka. Akorát mě nenapadlo, že na to ten, kvůli kterýmu nejím česnek, zapomněl.


Šternberská fotbalová louka poblíž Ecce Homo je trávník, na kterým vás lEhCCE přejde HOMOur. Na parkovišti stálo 25 aut aktérů - 2 x 11, dva trenéři a rozhodčí (počítám, že čároví přišli pěšky) plus cca 10 aut diváků. Jedno naše. Když jsem to viděla, musela jsem si nechat do plastu okamžitě načepovat jednu vychlazenou Plzeň. Pán za výčepem na mě dokonce rajcovně mával klobásou. Tou na tácku... samozřejmě. Asi vypadám podvyživeně. Sledovala jsem match s podobnou zainteresovaností jako každá normální holka, takže moje dotazy typu to byl ofsajd? zcela přirozeně korespondovaly s odpověďmi typu to byl faul. Všichni tam po sobě křičeli a každá taková křičená věc musela být minimálně třikrát zopakovaná jako třeba zeď! zeď! zeď! Na takový jarní rande to bylo skoro ideální prostředí prostředí prostředí.


Je sobotní noc a moje rýma právě přesáhla hranice nosních dírek. Dejchám pusou a jestli to tak půjde i dál, budu zítra šňupat kyslík očima. Nemůžu usnout, protože bych se asi udusila. A tak to je.


O podzimu života

11. března 2009 v 20:53 | snowgirl |  HALABALA
Až budu stará, budu mít ve své pracovně někde mezi šicím a psacím strojem na třiceti DVD vypálenej tendlencten blog. Ony to teda už nebudou DVD, ale nějaký ultratenký, supermalý digitální lentilky… Ale prostě tam budou. A když budu mít nějakej splín (nedorazí důchod, přijde na mě exekutor za nezaplacenej komunální odpad z roku 2009, případně někde už třetí den budu hledat zuby), tak si do laptopu pro seniory s monitorem o úhlopříčce 220 cm nahodím jednu z těch digitálních lentilek a celý odpoledne si budu číst. O kalbách s Pospou, o všech malých i velkých vejletech, o tom, kdy mě kdo vytočil, o tom jak Lucinka rostla, o všech krávovinách, co jsme kdy s Alcmanem vymyslely… A mezitím si třeba odskočím nasypat slepicím, namažu manželovi bércový vředy, vypráším si prach z vrásek, nůžkama na plot zastřihnu ty nejtvrdší a nejžlutější nehty… a pak zase budu číst… až pokud mi to můj šedivej zákal dovolí. A strašně se budu chechtat a brečet zároveň. Protože taková jsem. Taková blížencová…

made in Alps

9. března 2009 v 11:20 | snowgirl |  HALABALA
Není nad to vyčerpat si dvě absence ze tří hned během prvního měsíce školy. Chce to jen vostrý lokty a jistou dávkou ignorace... namíchanou jako ten nejsladší kýbl daiquiri. A pak, ve druhý fázi, pokorný smíření s tím, že v nadcházejících měsících dost možná zapustím kořeny do školní lavice. Ano, budu tam hned po školníkovi nejčastěji ze všech. Už se těším. Přímo prahnu po vzdělání. Smích.

Jsem úchylná na hory. V zimě. V létě. Ráno. Večer. Potřebuju je často. Přímo do žíly. Pokud jsou zasněžený, docházej mi slova. Odmala si myslím, že někdo tam nahoře strouhá polárkovej dort pro nás dole a posypává jím hlavně kopce... a když je ho dost, tak i údolí a různě velký města. Aby mohly děti stavět huhuláky, aby měli vlekaři co žrát, aby mohly rolby pípat nahoru dolů svahem, aby se mohly na kapoty auťáků kreslit sprostý obrázky a vůbec... Miluju, když mi sněží pod kapuci, když mám promáčený nohavice, když se můžu válet ve sněhu vedle namražené lahve vodky. V půlce března to zní asi všelijak... ale dokud sněží, ještě se vážně neumřelo...