Leden 2009

Smích je nejlepší internista, externista i tenista.

31. ledna 2009 v 0:46 | snowgirl |  THE X-FILES
Biologie mě sice přestala bavit ještě dřív, něž jsme se dostali na základce ke člověku, nějaké triviální znalosti nicméně mám. Jsou z televizních reklam a daly by se napočítat na prstech jedné ruky (povětšinou se týkají regulovaného zažívání a toho, co s ním dělá Jana). To ovšem neznamená, že se nechám opít rohlíkem. Respektive: opít jo, ale s tím pečivem raději opatrně.

Paní doktorky na to jdou různě. Celkem je chápu, mě by v tom bílým kamrlíku taky nebavilo jen tak rutinně vysedávat a prohlížet pořád ty stejně plesnivý plísně, stokrát přeléčený rýmečky, smrtelně bolestivý afty, domněle skříplý nervy a podobně. Každá správná doktorka proto odjakživa sdílí svůj stůl s neméně správnou sestrou, která ji po celou ordinační dobu udržuje v dobré fyzické i psychické kondici a hlídá ji, aby měla neustále svěží a revoluční nápady JAK své pacienty léčit.

Moje dětská doktorka mě nechávala každý rok číst abecedu z takové té tabule různě velkých písmenek. Na tom by samozřejmě nebylo nic zvláštního, kdyby při tom pokaždé neotevřela dveře a nepostavila si mě doprostřed čekárny plné mamin s posmrkanými a uslzenými dětmi. Pud sebezáchovy u mě tenkrát naštěstí vždycky zvítězil nad trémou, být na tom jak dnes, měla bych nejspíš od školky po šesti dioptriích na každém oku.

Taky jsem měla doktora. Doktora úchyla. Dokázal 40 minut vyprávět o škodlivosti cukrů v cole, banánech, pomerančích… Nutil mě si představovat, jak se lidem změní život po amputaci nohy a podobně. Tušíte správně, ortoped to nebyl. Můj první a poslední zánět močáku chtěl léčit bílým jogurtem (orálně) a když jsem odmítla, napsal mi práčky, kterých jsem měla brát 18 kusů každou první neděli v měsíci. Byl to nejenom úchyl, ale i homeopat. A psychopat. A dement.

Moje současná paní doktorka mi naštěstí jen klepe takovým dětským kladívčičkem kolem pusy vždycky, když jí řeknu, že mám křeče. V nohách. Nejspíš si mě chce pořádně proklepnout, aby se přesvědčila, že nesimuluju.

Moje kamarádka, říkejme jí Nejlepší (nebo NejSmutnější, to je fuk), měla nedávno příušnice. NejSmutnější taky vyrazila k doktorce, příušnice jsou přeci jen nemoc, kterou čtyřstovkovým ibáčem ani pilulkama z Billy nevyléčíte. Jenže: její MUDr. asi zrovna neměla svůj den, sestra taky ne, a tak po prohmatání těch nejzduřelejších žláz NejSmutnější doporučila, ať zavolá další pacientce, aby jí poradila, co s tím má dělat. Vtip? Ne ne. Vtipný bývalo kdysi možná těsto na léčení morrybundu. Dneska je všechno úplně jinak. Psychiatři vybírají nájem za bydlení ve vzdušných zámcích, zubaři bělí skloviny ve znamení celosvětovýho míru, v Gaze je nepřetržitá sháňka po gáze a kožaři pláčou, když vidí, kolik je na pracáku líných kůží. A smích pacienta je evidentně nejlepší lékař.

Bla bla... až se ucho utrhne.

26. ledna 2009 v 9:53 | snowgirl |  HALABALA
Tak jsem se včera po třech týdnech potkala s velkou ségrou v pokojíčku. Po půlhodinové smršti ve stylu Hej, ségra, to nepochopíš… mi s největší noblesou podala takovej malej balíček. Na první pohled to vypadalo jako něco mezi kavárenským cukrem a luxusně zabaleným hulením. "Co to je?" ptám se obezřetně. "No to je ten dárek přece!" vyhrkla nadšeně a mě hned jaksi docvaklo, že tady tendlencten cukr, co právě držím, bude ten dlouho avizizovanej dárek, kterej se čtyřiadvacátýho prosince ztratil někde v té Ježíškově hromadě. To byl taky nápad, nechat marihuanu ve vánočním balícím papíru jen tak se povalovat pod spodní větví borovice, říkám si a rozbaluju. Ségra se tváří nejvíc lišácky a čeká, co já na to.

"Roztahovák? Tys mi dala roztahovák do ucha?" nechápu. Ona: "No, dobrý ne?" Lapu po dechu. "Jako sorry, ale ty si vážně myslíš, že si ve svých třiadvaceti letech začnu roztahovat ucho jak nějakej africkej domorodec? Že mi přijde v pohodě, když někomu uchem prosvítaj sluneční paprsky?" Ségra se jen tak nedá, prošla totiž mým důkladným několikaletým výcvikem. "Moc se tady neoháněj nějakou třiadvacítkou, když máš všude samý lebky… proč bys jako nemohla mít díru v uchu? Víš, jak je to hezký? A co ty pruhovaný hadry… beztak jsi jak nějaký emo!" Tak a mám to: jsem emo bez černých vlasů a rozřezanýho zápěstí, mám všude lebky a image tak akorát zralou na to, abych si uchem mohla prostrčit tužku. A aby toho nebylo málo, jako největší socka nakupuju v kamennejch obchodech, namísto abych trávila 48 hodin týdně na Aukru a po dvacetikorunách dražila trička. Abyste věděli, tak já se taky nedám! A to i na úkor toho, že mi nadobro přestane oddaně nosit nealko při všech mých ranních kocovinách. Mo(u)dří vědí, že díru ano, ale že musí bejt náležitě využita… A že se tak dlouho roztahuje, až se ucho utrhne…

BOTA - 2. nejlepší přítel člověka

11. ledna 2009 v 0:20 | snowgirl |  THE X-FILES
Už týden nemám žádný zážitky (učení až nad hlavu a ještě metr nad), rozhodla jsem se proto dnes psát o botě. Jelikož jsem patriot, nebude to bota nikoho jiného než moje. I když se tenhle článek na první pohled může tvářit Wolkerovsky prostě (ne po Jimiem, ale po Jiřím), opak je pravdou. Jistě: bota sice není Poštovní schránka, ale jistý druh schránky to svým způsobem taky je. Kór v těhdle nelidských mrazech, kdy si Putin točí kohoutkem, jak si paní Putinová píská. Takže tedy bota. Některé národy (nebudeme, praotče Itale, ukazovat prstem) si dokonce zakládají na tom, že nějakou takovou botu osidlují. Zůstaňme ale hezky v lokálních končinách, konkrétně v mém botníku. Jsou tam dvě velmi hezké zimní boty. Je to pár…. Taková stálice, protože je to skoro jedinej pár, v jakým jsem schopná vydržet delší dobu (to je takový vysoce sofistikovaný vtípek). Tyto dvě krásné boty (které mi nejedna Bára závidí) mají svou historicky první vadu na kráse - pářou se. Nevím proč. Nevím od kdy. Jediný, co vím, je, že jestli se ta díra zvětší ještě o milimetr, začne mi tam regulérně sněžit. Ačkoliv to říkám nerada, koledují si o reklamaci. A v tom je jádro pudla. I ten sebehloupější člověk, kterej se v podstatě propil z jara do podzimu (=já), si ještě pořád dokáže dát dohromady dvě a dvě, resp. jedna a jedna, resp. levá a pravá. Když Baťovi ty boty odnesu nazpět, v čem budu brázdit pražské, brněnské, olomoucké a bůhvíjaké ulice? Mělo by to být jako s autem - když ho necháte spravit v lepším servisu, půjčí vám na týden jejich vůz. Mám se zkusit zeptat? Intuice spolu s jedním chabým vysokoškolským titulem mi napovídá, že ne: není třeba zbytečně dráždit české prodavačky bosou nohou, mohlo by se totiž klidně stát, že zůstane bosá navždy…


NARNIovina

1. ledna 2009 v 23:17 | snowgirl |  KNIHOBEATY
"No to jsem se tedy zapotil," prohlásil obr a funěl jako ta největší parní lokomotiva. "To je tak, když jeden vyjde ze cviku. Neměla by některá ta mladá dáma něco jako kapesník?"
"Já mám," kývla Lucinka, postavila se na špičky a zvedla ho tak vysoko, jak jen dosáhla.
"Děkuju, slečinko," řekl Hromřach a sehnul se. Vzápětí se Lucinka strašně vyděsila, protože se ocitla ve vzduchu, sevřená obrovým palcem a ukazováčkem. Když se vznesla až před jeho obličej, obr sebou náhle škubl a přeopatrně ji postavil zpátky na zem. Přitom mručel: "No, nazdar! Já jsem sebral tu holčičku. Moc se omlouvám, slečinko, já myslel, že vy jste kapesník!"

(C. S. LEWIS, Letopisy Narnie.)