SNOWGIRL na Blog.cz

Sejdu si jen tak náhodou ze svých pokojíčkových výšin v prvním patře do obýváku v přízemí… a vida: víno. Jednoduchá logická zásada, která platí v naší rodině odnepaměti, říká - kde je víno, bývá otec. Zaostřím… a vida podruhé. Táta klečí opodál své oblíbené tři čtvrtě litrové nedopité "skleničky" s červeným vínem a skládá železnici. Dřevěnou železnici (nebo železnou dřevěnici ?), kterou přinesl našemu malému a rozkošnému Tomáši juniorovi neméně malý a rozkošný Ježíšek. Jenže… vida… starý a rozkošný Tomáš senior sedí mezi výhybkou a maličkým depem a brblá si pod vousy něco v tom smyslu, že on teda pozemní stavitelství nestudoval… to teda pr, čímž poněkud alibisticky omlouvá fakt, že není železnice jaksi hermeneuticky uzavřena. Že jedna kolej vede jaksi do nikam.

Bejvávalo. Dnes, pátý den po dni, kdy imaginární okřídlené dítě v souladu s křesťanskou tradicí každoročně nosí dalším dětem vše, co mu v Hypernově přijde pod ruku, sejdu opět dolů… a vida… dovídám se, že za osm náhradních kusů kolejí chtějí v obchodě šest set! Šest set! Šest set za to, aby naše železnice jaksi nevedla do nikam. Všichni ví, že to musí jít složit i bez dalších kusů. Je to záhada hlavolamu. Stínadla se bouří. Ježek vystrkuje bodlinu z klece. Rubikova kostka nepřeje barvoslepým. Slyším tlukot vlastního srdce.

Škvírou mezi futrem a dveřmi opatrně nakouknu do obýváku - změřím si tátu, změřím si víno, dám si pět a pět dohromady a svým velkým hnědým okem vypátrám za horizontem svého vánočně plného pupku železnici… a vida: dneškem počínaje vedou obývákem dvě menší tratě, všechno do sebe zapadá, všechno šlape, vlaky troubí, rozkošné děti poskakují kolem neméně rozkošných rodičů a život na železnici konečně dostává ten správný říz.

Ne vždy si dokáže být člověk úplně soběstačný, a proto je velmi dobré, že jsou kolem něj další lidé, po kterých může čas od času něco chtít. Pro potřeby dětí jsou vhodnými dárci žádaného samozřejmě rodiče a naopak: rodiče mají často při ruce jako nejsnazší osobu k zapřažení právě své děti. Je tu ovšem jistá generační, ekonomická a někdy i duševní propast, která rodičům umožňuje žádat po dětech vykonání určitých maličkostí (které podle nich většinou ani nestojí za řeč), zatímco ony (ty děti) chodí za svými rodiči častokrát s obrovskou prosbou. Mírou "velikosti" či "maličkosti" se úkoly obvykle rovnají, jde jen o to, že jedni žádají z pozice patriarchy, druzí z pozice poddaného (resp. pokorného), a podle toho také volí slovník. Jak taková žádost v praxi vypadá? Jdu za tátou, cudně klopím oči, líbezně ladím hlas, sumíruju v hlavě inteligentní myšlenky, oblbuju ho připravenýma řečma, o kterých stejně vím, že mi na ně neskočí, nicméně by ho mohly obměkčit, abych konečně vyřknula onu přímočarou prosbu o půjčení auta. V souladu se skutečností, že už jsem jedno jeho auto svou vlastní řidičskou pošetilostí částečně zrušila, mluvím o obrovské prosbě, přestože stačí, aby pětkrát odříkal otčenáš, přidal dva zdrávase a s menším sebezapřením natáhnul ruce s klíči. Zkrátka chce to trošku dobré vůle. Tak to je například moje nejčastější tzv. obrovská prosba, abyste věděli. Na druhou stranu jsou tu jejich (rodičovské) maličkosti. Abych vás uvedla do obrazu, tyto maličkosti většinou zaberou hodinu až dvě čistého času, přičemž předpokládají dobrou fyzickou kondici, pevné nervy a zásadně nepočítají s kocovinou, teplotou či menstruační bolestí všeho. K takovým maličkostem počítám úkoly, kdy mám například něco přepravit z bodu A do bodu B, samozřejmě na kole, protože nepředcházela žádná obrovská prosba z mé strany (auto tudíž není)… kdy mám posbírat na zahradě shnilý jablka, shrabat kůru z trávníku apod. Ve výsledku mě tak jejich maličkost zaměstná asi tak stokrát víc, než je moje obrovská prosba. ……… (prostor pro zamyšlení)……… Svý o tom ví Mark Twain, jinak by nejspíš nepouštěl do světa podobný nadčasový vzdechy: "Budeš-li někdy potřebovat pomocnou ruku, najdeš ji na konci ramene." Mám takové tušení, že chudák projezdil celé dětství na kole s nosičem plným shnilých jablek…

"To je fakt hrozný, když se člověk přežere už u snídaně,

a hned se mu chce zase spát…"

Je na čase, abych vás seznámila s tzv. Luisinou teorií, která se bezprostředně týká mezilidských vztahů, přesněji řečeno těch mezipohlavních (jak jinak). Předem upozorňuji, že tohle dnešní počteníčko není tak úplně určeno slabších jedincům a sebestředným klukům, kteří si o sobě myslí, že vtrhli do světa žen už jako hotové výrobky. Smích. Každá žena dostane muže v určitém stavu: jak fyzickém, tak psychickém. Některé je uloví, některé je zdědí, některé se jimi nechají prachsprostě sbalit, dalším je dohodí nešťastné matky či babičky. Není tedy žádným nactiutrháním, když jim tato osoba vtrhne do života v bílém pleteném svetru s norským vzorem a vínových manšestrákách či v polobotkách pochybného původu. Muž je tvor do jisté míry tvárný, aniž by si toho sám vůbec povšiml, dokáže ho šikovná žena přeonačit k obrazu svému, kulantně řečeno. Zlí jazykové tomu říkají výcvik. Vycvičit muže. Po pár měsících tak vedle sebe může mít místo okázalého ignoranta, kterého posledních 25 let oblíkala matka bez vkusu, skutečného módního guru. To je jen příklad. Samozřejmě - oblečení je až na posledním místě, všechny nás v prvé řadě zajímá, jaký je člověk uvnitř, a když ne, dokážeme to alespoň šikovně předstírat. Luisina teorie také říká, že k opravdu preciznímu vycvičení by si žena měla vyhradit přibližně 15 let života. Do výcviku je přitom zahrnuto sakum prásk vše od sklízení ze stolu přes odnaučení odhazovat špinavé hadry na zem až po lekce tanečních či získání schopnosti vcítit se do kůže ženy.

Jenže: život se nedá plánovat, klidně se tak může stát, že vás muž na konci 11 roku výcviku opustí kvůli prsaté asistentce, a všechno půjde do kytek. Prsatice ho tak dostane téměř hotového. Ano, ta zmije dostane podstatnou část vaší práce gratis. I na to Luisina teorie pamatuje. Při každé změně partnerky by muži měli absolvovat několika stránkový test, aby se zjistilo, na jakou úroveň se během posledního vztahu vypracovali. Bývalým partnerkám by v souladu s tím byla vyplácena doživotní renta, takové nezanedbatelné odškodné… třeba aby si mohly zaplatit lázně a načerpaly tam nové síly na to, až u jejich dveří zazvoní někdo v sandálech a vysokých černých ponožkách…

Že se dá na internetu pořídit cokoliv, není žádnou novinkou. Přesto se čas od času (Vánoce od Vánoc) najde něco, co dokáže zamávat i těmi nejotrlejšími surfaři. Nemalou vlnu pozdvižení v mé šedé kůře mozkové nedávno způsobil fakt, že se nejmenovaný internetový portál rozhodl prodávat kapří mrtvoly online. Cena za kapra se přitom liší podle toho, zda sáhnete po rybím nedužátku, či zda raději zvolíte menší velrybu. Roli hraje zejména to, kolikahlavá rodina o rybu projeví zájem. Sortiment služeb spojených s kaprovraždou je přitom ve zdejších internetových vodách opravdu solidní: zabít - 0 Kč (snad poprvé a naposledy za vraždu nemusíte platit), vykuchat - 25 Kč, odšupinovat - 25 Kč, oploutvit - 25 Kč, stáhnout - 65 Kč, rozpůlit - 20 Kč, podkovy - 20 Kč, filety - 15 Kč. Za kapra lze platit jak v hotovosti, tak převodem z účtu, opravdoví fajnšmekři si k zásilce mohou dokonce přiobjednat "stylové rybí šupiny" pro štěstí, které mohou svým příbuzným nechat doručit ve festovní obálce. Pět kusů šupin přitom stojí necelých 40Kč při platbě kartou a 80Kč při placení formou esemes. No, není to rozkošné? A to ještě není zdaleka vše…

Pokud svým zaměstnancům chcete dopřát skutečně famózní teambuilding, není nic jednoduššího, než je přihlásit na tzv. kapří workshop. O co jde?

"Jedná se o zřízení stánku na několik hodin přímo u sídla vaší firmy a "výdej" kaprů vašim zaměstnancům nebo obchodním partnerům. Ti si mohou kapříky sami lovit a s odbornou radou patřičně upravit. Rádi jim povíme několik informací o životě kaprů a jiných ryb, případně i ochotně poradíme, jak kapra správně připravovat. Darujte svým zaměstnancům možnost odreagovat se od předvánočního shonu a utužit zaměstnanecké vztahy." (www.kaprik.cz)

To vše říkají tvůrci první virtuálně - postmoderní sádky… Nedá mi, abych závěrem nedodala jediné: pokud chcete být skutečně IN, vydražíte si pár dní po pominutí největšího vánočního amoku nějakého toho nedojedeného kapra na Aukru, vyfotíte se s ním, a fotku sebe a mrskající se ryby pak mrsknete na Facebook, aby to viděl celý svět. Jingle bells!