Listopad 2008

Zřejmě je demokraticky orientovaná...

17. listopadu 2008 v 16:37 | snowgirl |  THE X-FILES
Kdyby se mohly věci kamarádit, tak by byla moje kartička pojištěnce určitě nejlepší kamarádka s tou Alcmanovou. Proč? Ta její umělohmotná je už dva roky rozlámaná na několik kousků a je zespodu slepená páskou na koberce. Tomuto miniaturnímu puzzle VZP dokonce chybí kousek se dvěma číslicema z jejího rodnýho čísla. Moje kartička pojištěnce je po celé délce rozlepená, takže se dá otvírat jako knížka, a má platnost do roku 2000. Není umělohmotná, ale papírová, což je v dnešním světě, kde by i Rolling Stones za vypláznutí jazyku měli platit třicet korun, poněkud rarita.

Proč jsem si na to vzpomněla? V pátek se s mojí kartičkou pojištěnce seznámila moje nová sestřička (ne Lucka, ale ta u doktorky). Když ji viděla, málem ji trefil šlak. Naštěstí si dostatečně rychle uvědomila, že jsem svou přítomností snížila věkový průměr pacientů v čekárně asi o dvacet let, takže ke mně byla milosrdná: přednáška na téma nezodpovědnost trvala necelou minutu. Vše jsem poslušně odkývala asi jako každej, nad kým nemilosrdně visí hrozba injekční stříkačky. Nakonec to sestra rozdejchala poměrně rychle. Dokonce se mnou ta rošťanda začala vtipkovat, do které půlky to chci. Gentlemansky jsem ji nechala vybrat si. Volila pravici, zřejmě je demokraticky orientovaná. Akorát mi od té doby chybí k pohodlnému sezení na židli potřebná nadpoloviční většina…

O ZÁŽITKU S NEUROVEGETATIVNÍM DOPADEM

2. listopadu 2008 v 22:27 | snowgirl |  THE X-FILES

Nadšená, že nemáme dvě extra mezipřistání jako cestou tam, jsem se zabořila do sedačky ne úplně nejhezčího a nejčistšího letadla společnosti Karthago Airlines. Po zkušenosti zminula jsem se před letem raději najedla, podruhé bych už totiž tu jejich masokostní moučku s vánočkou asi nerozdejchala. Říkat tomu "bageta" nemohl ani ten nejhladovější optimista. Myslím, že i Tomio Okamurovi by snad prvně v životě došla slova, kdyby to měl posvačit. Ještě štěstí, že máme psa. Ještě štěstí, že i v batohu vybylo trošku místa. Kdo mohl tušit, že za pět sekund bude jídlo to poslední, co bude cestující zajímat…

Není na škodu si takhle v půlce semestru na týden dva dáchnout a trošku si ještě na sklonku podzimu zaskotačit v plávkách na deváté vlně. Není ale úplnou nutností, aby se o našem příletu z exotické Djerby musel český národ dozvědět v neděli večer v hlavním vysílacím čase. Že to byla první zpráva zpráv, kterou gravidní Lucie precizně přednesla, snad ani podotýkat nebudu. Teď ale vážně, protože to vážný bylo… a protože mě z toho ještě teď bolí břicho a třeba taky protože už jsem mohla být mrtvá…

Laicky řečeno: našemu boeingu se nevysunulo něco, čemu se říká vzletové klapky. Pilot má v tom okamžiku na dráze asi tak sekundu, aby se rozhodnul, jestli se zvedneme, nebo ne. Ten náš, díky Bohu za něj, nezačal stoupání, ale začal brzdit. Kdyby stoupal, pravděpodobně bychom dopadli v té rychlosti zpět na dráhu jako se to stalo v Madridu, začala by hořel palivová nádrž a podobně. Kdyby chtěl někdo slyšet naživo, jak se brzdí letadlo třeba v 300 kilometrové rychlosti, můžu vám o tom osobně povyprávět. K pivu to ještě bude dobrá historka. Přiznejme si, brzdit rozjíždějící letadlo není jako dobržďovat felinu na červenou. Nejdřív mi vypadl pod nohy nafukovací záchrannej člun. Cestující, kteří věděli, která bije, se už choulili do nouzové polohy. Pilot to naštěstí zabrzdil, dokonce mu zbylo ještě asi 150 metrů ranveje k dobru. To jsem si ještě říkala, že to tak nějak nepříjemně drclo.

A? Vrátili nás zpět před tu poslední kontrolu před vstupem do letadla a delegát CK nám oznámil, že má letadlo problém s kolem. Pneumatiky všech kol už v té době byly odvařený brzděním. Cestující, kteří lítají často, samozřejmě hned věděli, že lže a že jen zlehčuje celou situaci. Během hodiny, kdy nám známí jednoho českého pilota vysvětlili situaci, kdy nás od pořádného průseru dělilo takových deset patnáct sekund, se na letišti vyprofilovala skupina asi 40 cestujících, kteří řekli, že dovnitř zpět nesednou. Včetně nás. Volalo se na ambasádu, ať nám zajistí letadlo jiné společnosti… ale víte, jak to chodí… sobota večer. Zbytek Čechů se nechal obelstít báchorkou o problémů s kolem a jako drobnou satisfakci přijali několik baget a kokakol ZDARMA. Dosud jsem přesvědčená, že měli místo mozku cheesburger. Takový to "dáme Čechům kus žvance zadara a oni nastoupí a poletí…" Byla jsem svědkem toho, kdy jedem mladík u pultu s jídlem v roztržitosti zapomněl šest letenek. Co na to říct.

Takhle jsme se tam osm hodin dohadovali. Paní, která chtěla ostatním cestujícím vše vysvětlit a otevřít jim jejich bagetou zaslepené oči, (ta, co pravděpodobně kontaktovala reportéry Novy), byla několikrát slovně napadena, chtěli jí rozbít mobil a zabavit pas. Nakonec v jedenáct večer sehnali jiné Karthago letadlo (nejspíš to, co minulý týden hořelo v Tunisu)… takže z louže pod okap. Stále nás tam zůstávalo asi pětadvacet, kteří se zatvrdili, že tam nenastoupí. My jim totiž ani nevěřili, že akorát s tím původním letadlem neobjeli pětkrát letiště, aby těch sto sedmdesát blbounů v hale zmátli. Ostatní po osmihodinovém bloumání od bagety k bagetě jaksi pozapomněli, že tady jde o život a nastoupili. Nakonec jsme se rozhodli, že tam pošleme dva muže, aby to zkontrolovali. Do toho původního letadla by nikdo znovu nesedl už jen proto, že štěstí si nevybírá dvakrát stejně. Jít se jen "podívat" je nenechali. Nakonec nás pětadvacet nastoupilo do letištního autobusu, kde jsme čekali, až ti dva zjistí, co a jak. Byla to lest. Za sebe můžu říct, že jsem brečela už v tom buse. Bála jsem se, že je to to původní letadlo a že ostatní vyměknou a nastoupí. Nakonec to bylo jiné letadlo, což šlo poznat už podle jiných rozbitých stolečků a nalepených žvýkaček s odlišnými příchutěmi (oproti těm původním). Všichni psychicky zdeptaní do toho nalezli a odstartovali jsme. Byly to snad nejdelší dvě hodiny v mým životě. Na palubě hrobový ticho, ubrečení lidi, krve by se ve mně nedořezal. Fakt jsem se modlila a dala jsem sama sobě hned několik slibů, co bude, pokud to letadlo nevybouchne, neshoří, nerozmlátí se o ranvej, neotevřou se mu za letu dveře apod. Uf. Teď budu pár let chodit jen po zemi…

POD ČAROU:
Z diskusního fóra k letecké společnosti Karthago Airlines:

1) S Karthagem jsem letěl asi před 4-mi lety (takže už po pádu WTC) a musim potvrdit, že Tunisani to mají těžce na háku. Moje sestra strávila 2/3 letu včetně přistání v pilotní kabině. A prej, když chtěla vidět Řím, tak jí jednoduše naklonili letadlo. Ještě, že jí alespoň nenechali třeba taky řídit. Tyhle aerolinky moc nedoporučuju, působily na mě hodně amaterským dojmem.

2) To jako prasklá pneumatika + výpadek systémů najednou? To je teda sekec. Kluci afričtí se s tím holt nemažou :) Nehledě na to, že na tom konkrétním stroji v tu chvíli měli už v rámci pravidelnosti být vyměněny všechny pneumatiky podvozku, ale i po návratu na letiště kapitán rozhodl, že mu bude stačit vyměnit jen ta prasklá… Holt údržba á la Karthago..

3) No dnes jsem s nima doletěl zpět do Brna z Tuniska (přistání v Monastiru) a pokud bych je měl ohodnotit na stupnici od 1 do 10 (10 nejlepší) tak jim dam tak 2. Sedadla prosednutý, špinavý (všude fleky od žvejkaček jako na zemi na rušné ulici v praze - což už je slušný) jídlo na cestě tam, takovej průměr (nějaký maso, zelenina, zákusek, máslo, houska), ale na cestě zpět - hrůza a děs (nějaký 2 chleby se sýrem a s pomazánkou, kterou už nikdy nechci ani vidět - polovina lidí kolem nás se toho ani nedotklo). Letadlo samo o sobě taky nic moc, všude omlácený, zreznutý, popraskaný, ještě teď si říkám že je zázrak, že to vydrželo :) Jinak dveře na WC se furt otevírají, do pilotní kabiny chodilo lidí jako do supermarketu, hrůza a děs.

Možná si to chtělo vygooglit už předtím.
Ale po bitvě bývá každej generál.
A křídlo nepadá daleko
od letadla.