SNOWGIRL na Blog.cz

M: "Pane Žábro, před Vámi je otázka pátá… za deset tisíc korun… první záchytný bod."

Kolik je smutného, když mraky černou jdou?

a) deset kilo a dvě unce

b) metr devadesát

c) osm akrů

d) třiadvacet litrů

"76% diváků tady v sále si myslí, že smutného, když mraky černé jdou, je třiadvacet litrů. 15% diváků se domnívá, že smutného je osm akrů, 8% se přiklání k variantě A a zanedbatelné 1% by volilo možnost B - metr devadesát smutného."

Kolik je smutného, když mraky černou jdou?

c) osm akrů

d) třiadvacet litrů

Kolik je smutného, když mraky černé jdou?

Crrrrrrrrrrrrrrrrr.

F: "Prosim."

M: "Dobrý den, soutěžní pořad Chcete být?, dovolali jsme se správně panu Frankiemu?"

F: (odflusne si) "Frankie, vo co de?"

M: "Sedí tu vedle mě pan Žábro… Znáte pana Žábra, že?... Pan Žábro suverénně zodpověděl předchozí čtyři otázky, teď ale stojí před zásadní volbou. Jste ochoten mu pomoci?

F: (dostane záchvat kašle) "Lubošovi? To vite, že jo."

M: "Jen bych vás rád upozornil, pane Luboši, že na přečtení otázky a její zodpovězení máte pouhých dvacet sekund od zaznění gongu."

L: "Ok, pokusim se to nezprasit."

M: "Jste připraven?"

F: "Ba že."

M: "Pane Žábro, přečtěte otázku…"

L: "Zdar, Luba, prosim tě: Kolik je smutného, když mraky černé jdou? Za cé osm akrů, za dé třiadvacet litrů. Osm akrů, třiadvacet litrů. Litry, akry. Zbývá šest sekund…"

F: "Kolik je smutného? Smutného bývá tak za nehet… Rubni tam to éčko."

L: "Éčko?????"

Píp píp píp pip.

A: "Co to bylo za ránu?"

B: "Že? Jakoby nahoře někdo omdlel…"

C: "Klid! To jenom šéfová práskla těma svýma devítkama o stůl…"

Minulý týden jsem potkala ve vlaku do Otrokovic dva Američany, kteří přiletěli do Evropy se dvěma obrovskýma batohama, že si to tady křížem krážem projedou. Týpci 23 let: Daniel a Deina. Měli namířeno zrovna směr Bratislava, Budapešť atd. Nějak jsme se začali bavit a jen tak mimochodem jsem jim řekla, že se chystáme na Mácháč na Tiësta a že kdyby chtěli, že se k nám můžou přidat. Říkali, že OK. Americký OK je ale víc neutrální, než naše "uvidíme", takže jsem s tím počítala asi tak na třicet procent. Nechala jsem jim na sebe maila a tak nějak jsem to pustila z hlavy.

Jenže: v pondělí mi napsali email z Vídně, že jedou na Mácháč s náma. Zjistila jsem na netu vlaky a napsala jim, že si dáme sraz ve čtvrtek o čtvrt na čtyři v Kolíně. Pravděpodobnost, že to všechno klapne, byla asi taková, jako že Šebrle obhájí zlato: my jeli z Olo, oni z Brna a na přestup a potkání v Kolíně jsme měli asi sedm minut.

Táhla jsem navíc stan, o kterým jsem ani nevěděla, jestli bude potřeba, a Alen si ze mě dělala největší prdel, že jsem sbalila během půlhodinové jízdy vlakem dva Amíky. V Kolíně na nástupišti samozřejmě nebyli. Nastoupily jsme do vlaku samy. Málem nám to ujelo. Naházely jsme věci na jednu hromadu a já jsem šla projít celej vlak, jestli tam náhodou nejsou.

Objevila jsem je v posledním vagoně.

Potkali jsme se u Kolína.

Postavili jsme stany a šli na pivo. Byla to hrozná sranda, Deina s Danielem docela rychle pochopili, co jsme s Alen zač. Učili jsme je mluvit česky a asi tři hodiny jsme se nepřetržitě smáli. Věty jako Nemáš prda nebo houbičky? & Čtyři piva, prosím. se jim v ČR určitě budou hodit. Smích.

Kvarteto já & blonďatá modelka & Číňan & Američan způsobilo v kempu docela rozruch. Nakonec nás sedělo u stolu asi deset a pivo zase sbližovalo: Deinu si nakonec odvedla jakási buchta (17 let, čtyřky prsa, angličtina jako v páté třídě před čtvrtečkou), my s Danielem zůstali až do zavíračky. Extempore ze stanu raději vynechám. Daniel se trošku přepočítal. Věta: "I don´t play these games," naštěstí fungovala jako zaklínadlo.

- PÁTEK -

Přes den. Půjčili jsme si dvě loďky a tři hodiny kroužili od jednoho břehu Máchova jezera k druhýmu. Natočili jsme s Alen krátkej videospot s pozdravem pro Pospu - myslím, že nepochopí, až mu to někdy pustíme. Včera jsem na to koukala na notebooku a fakt jsem se smála, že prý: "Vir hábn gepádlt houl day… Tam je náš vytyčený ostrůvek se jménem Bod.. Tady nikdo není… nikdo, jenom já a Monika… žádnej Nepřelezplot, (Nedopádlovalnnabřeh), žádnej Nováček bez Nováčka…"

Daniel má na sobě šest tetování - dělali jsme si z něj srandu, že mu tam máma nechala vytetovat mapu á la Prison Break, aby trefil nazpět do Ameriky. Nevím, jakou o nás Výchoďácích měl představu, ale hrozně se divil, že nežereme pávy a labutě. Asi máme v USA pěknou vizitku :)

Plus jedna kuriozita: šly jsme s Alen po promenádě kolem jezera. Sedělo tam na zahrádce asi šest cizích kluků a najednou se podívali naším směrem a začali strašně nahlas křičet: "To jsou onyyyyyyyy… to jsou onyyyyyyyyy, " a tleskali a pískali a dělali fakt hroznej bordel. Otáčely jsme se kolem sebe a vůbec jsme s Al nevěděly, co se děje. Že prý: "Holky, pojďte na panáka." Dobrá taktika… Kdyby na nás nečekali ti dva, asi bysme šly.

Večer. Na Tiësta dojela Zuza s Budkou a Kačou a všichni Šumperáci z vody. Ze startu dost pršelo, což byl docela velkej provar, ale: ocitli jsme se v tom nejlepším stanu všech stanů, kde se pila Finlandia brčkem z melounu a kde jsme vyrobily z reklamních letáků a samolepek geniální římskou přilbu… a všem jsme tvrdily, že to je WiFi čepice. Pařili jsme do půl sedmé. Máme po těchdle prázdninách takovou formu, že jsme zralý tak akorát na invalidní důchod.

Na snídani jsme si koupily v kiosku za stanem čtvrtku chleba, protože už nic nebylo. Snídat o půl dvanácté se moc nevyplácí. Paní ze stánku si nás oblíbila podobně jako číšnice na Pohodě: "Kde jste byly celou dobu?" a smála se, jak jsme po té noci zničený.

Bylo to geniální. Srovnatelný s Pohodou, ale možná ještě lepší.

Al nechala v Doksech na nádru mobil s nabíječkou. Naštěstí jel Zdráhi autem až po nás, tak ho mohl vyzvednout. Když jsme mu to volali, smál se a říkal, že je Ála největší pankáč, což jsme věděli už dávno.

Deina s Danielem pokračují ve své pouti napříč Evropou - z Mácháče jeli rovnou do Chorvatska… neuvěřitelní frajeři, opravdu. Kdybych nemusela být v pondělí v jednu v redakci, jsme tam teď s nima. Blondie mě už začínala lanařit.

My s Alen jsme se na zpáteční cestě hrozně přejedly a tak nějak jsme zase punkovaly v jídelním voze.

Někdo hodně sympatickej z páteční noci si velmi kreativním způsobem obstaral mý číslo.

McDonald vybírá pětikačky, Nejsvětější Trojice mlčky přihlíží vlastní sebedestrukci, okolí radnice vypadá díky všudypřítomným květináčům jako lokální pobočka Flory a v kašnách se koupe o sto šest. Hlavně v noci. Spolu s postupným zalesňováním Horního náměstí tak dostává historické jádro Olomouce ráz barokního aquaparku - stačí jen přijít v tu správnou hodinu k té správné kašně a doufat, že na vás ještě nějaký ten decimetr krychlový průzračně nečisté vody zbude. Výlov mincí ze dna kašen vám může být drobnou satisfakcí za bolesti krčí páteře způsobené neustálou rotací hlavy při vyhlížení městských strážníků.

Jste-li konzervativní a koupel pod záštitou UNESCO raději přenecháte mladším ročníkům, nicméně byste tento zvláštní úkaz rádi spatřili na vlastní oči, není nic snazšího, než vyrazit v županu vstříc noční Olomouci. Ideální příležitost se vám může naskytnout někdy kolem čtvrté páté ráno. Bohužel je to doba, kdy reprezentativní vzorek Olomoučana dřímá se špunty v uších v některém z paneláků podél rušného tahu Velkomoravská a modlí se, aby kamiony pod okny nejezdily se stejně velkou frekvencí jako předchozí tři noci.

Pravda - pokuta za skotačení pod Neptunovým trojzubcem možná naruší váš prázdninový rozpočet, přesto se mezi Olomoučany stále najdou otužilci, kteří raději investují nějakou tu korunu do netradiční lázně v barokním hávu, než aby sponzorovali chlorovanou nádrž pod křídly stařičkého letadla Tu-104 nedaleko centra. Nu což - proti gustu, žádný dišputát… Ale okoupat a domů!

"Ty seš celej tata."

"Ty seš celá maminka."

"Ty máš teda ty oči…"

"Je vidět, že jsi naše." (Doprčič čí?)

"Jsi celej děda."

"Já jsem tě viděla naposledy, když jsi byla takhle malinká." (Ukáže na ruce vzdálenost 30cm.)

"Stoupni si k mamince. Vždyť ty už jsi větší než ona!"

"Šikovná je po babičce."

V prvé řadě se mi úplně zbláznilo tělo, takže se cejtim asi jako mezi gigantickou migrénou a spontánním přechodem.

V druhé řadě mi přijde hrozně morbidní jezdit k babičce a dědovi na oběd a vystupovat na zastávce Hřbitovy.

Ve třetí řadě je Batman dalším filmem po Indiana Jonesovi, Mumii, Spidermanovi, Jamesi Bondovi, Rocky Balboovi a Supermanovi, kam by mě nikdo nedostal ani párem volů.

Ve čtvrté řadě je ocún rostlina, což je podstatné zejména pro ty, kdo hrají nepravidelně město-jméno-zvíře-rostlina-věc a mají trable s písmenem O jako já.

V páté řadě jsem předjela na kole v kopci týpka, co byl sice oblečenej jako Lance Armstrong, ale šlapal jako průměrnej sváteční cyklista.

V šesté řadě mi volala kamarádka, že má novýho kluka. Čtyři dny. Že prý: "On je umělec a zbožňuje Felliniho…" Ráda slyším, že nejsem poslední naivka na severní polokouli.

V sedmé řadě jsem včera viděla Tahle země není pro starý a kupodivu jsem neomdlela při tom, když si hlavní mužská role sama zašívala prostřelenou nohu.

V osmé řadě jsem dva měsíce nečetla jedinou knížku a docela si to užívám.

V deváté řadě mi vstávání v pět ráno nedělá úplně dobře a s největší chutí bych jela vegetit někam k moři.

V desáté řadě se musím z toho všeho otřepat, vypustit všechny vzdušný zámky a mílovým krokem jít přinejmenším opačným směrem.

Dostal brčálově zelený tričko, hygienický set složený z uchoštourů, zubní pasty a AKNE STOPu, pár panáků whisky a určitěještěněco… Byla to taková skromná narozeninová party (žádný striptérky, žádnej kaviár, žádný limuzíny)… Celý se to vlastně odehrávalo v duchu Radši mu ty dárky ani nedávejte, nebo von je všechny ztratí! + Hlídá mu někdo ten batoh s věcma? Ve volným čase jsem samu sebe učila balit cigarety… nevim sice, k čemu mi tahle dovednost bude kdy dobrá, ale vono se to neztratí… Umim je motat na šířku i na délku, a vážně přemýšlím o tom, že si kvůli tomu zařídím zvláštní kolonku v životopise. Paní servírka byla dobrá: "Možná byste pomalu mohli začít platit tu vaši áčtyřku…" Ten třicetiletej si včera vysloužil novou přezdívku, a sice Pan generační, což je de facto taková variace na pana generálního podtržená faktem, že je o pár let starší než my. Generace to teda není, ale je to dobrý na říkání. Začíná se nám to teda pěkně profilovat - od začátku prázdnin tu máme suma sumárum Ondreje Ranka, Beznováčka a nově i Pana generačního. Pěkné. Domů jsem přišla o půl šesté. Děda si zrovna chystal snídani. Máme spolu asi další tajemství… pokud si mě teda babička už dávno někde nevygooglila a večer si to nepřečte. Stát se může všechno…

--------

Pod čarou. Tak mi přišla právě sms od toho o rok staršího: "V osm tam budu, právě jsem se probudil." Je 15:19. Já mám třeba už otrhaný rajčata, vybranou schránku, umytou koupelnu, ostříhaný nehty, uklizenej pokoj a teď už i dopsáno. To je vrchol.

Dnešek byl jedním z nejlepších dní mé roční bankovní kariéry - takovej úlet jako dneska už mezi splacenýma a nesplacenýma úvěrama dlouho nebyl. Proč? Má drahá, vtipná a nadmíru inteligentní kamarádka eL totiž vyfasovala u paní obvodní lékařky jeden prapodivný patent na čtyřiadvacetihodinové měření tlaku. O co šlo? Kolem levé paže měla omotaný tentýž pruh látky, kterým se obyčejně měří tlak. Rozdíl byl akorát v tom, že z něj vedla poměrně dlouhá hadice do přístroje připevněného na pravém boku, který výšku jejího tlaku co půl hodiny zaznamenával. Protože jsme takový, jaký jsme (záměrně se vyhýbám slovu svině), a děláme si ze všeho srandu, vydržely jsme se tímto vynálezem (ne)praktické doktorky bavit asi tři hodiny…

Luiso, kde máš ten svůj alternátor?

Ukaž tu pracku s tím hydraulickým lisem!

Že ty máš na té levé paži namontovanou WiFinu?

Není Luisa na tom záchodě už nějak dlouho? Že ji ten alternátor probil?

Luisa má na ruce Breese One Touch…

Búúú… já chci bejt taky terminátor.

Naštěstí jsem poměrně loajální, a tak jsem se pokusila připevnit si na záda metrovej větřák i se stojanem a kabelem… nebylo to ale úplně ono. Nápad s PET lahví pod tričkem taky neprošel. Teď mě vlastně napadá, že jsem se ani nezeptala, jestli za tu srandu vůbec zaplatila 30 korun. Škoda že to musí zítra vrátit…

Úplně původně se mělo jet na Povaleč (14 dní zpátky/ 400km), pak teda že Sázavafest (čtvrtek večer/ cca 240km), pak teda že Šternberský kopec (pátek ráno/ 14km), pak teda že Náklo (pátek po O/ 16km)… zkrátka: s postupujícím časem se místo víkendového pobytu stále rapidněji přibližovalo Olomouci, až jsme skončili na zábavě v Přáslavicích (co by kamenem dohodil).

Takže PŘÁSLAVICE alias přáslavický outdoor v režii legendární formace Ondreje Ranka. Všechno začalo tím, že mi málem ujel autobus, protože jsem se nemohla rozhodnout, co si obleču. Když jsem pak uviděla na autobusáku Pospu v jeho sváteční košili, trošku jsem se vyděsila. Naštěstí ho znám jako svoje boty, takže vím, že vidět "Pospu ve svátečním" není signálem výjimečnosti akce, nýbrž prachobyčejné řešení krizové situace, kdy doma postupně dochází všechny čistý hadry. Nástupiště 17, ze kterého autobus odjížděl, nebylo označeno číslem 17 jen tak zbůhdarma: perón byl po okraj zaplněný dětmi ve věku 16-17, vymydlenými a vymóděnými jako před prvním sexem. Kdo nebyl EMO nebo neměl doplňky v zářivě růžové, jako by nežil. Do autobusu jsme nastoupili coby poslední s tím, že jestli s těmato máme trávit večer, tak si v Přáslavicích dáme jednu klobásku z masokostní moučky, Pospa nám ukáže svou Pilu s velkým P, a okamžitě pofičíme zpátky. Jenže! Počáteční znechucení se přehouplo do velmi vydařeného večera… jak byli ze začátku všichni votrávení a nikomu se málem nechtělo chodit ani pro pivo, nakonec jsme pařili až do té nejposlednější písničky všech písniček, kdy v peněžence cinkaly už jenom pětikoruny a opilost stoupala jako cena ropy. Cenu Anděl za nejvtipnější umělecký počin bych tentokrát přiřkla NováčkovibezNováčka za jeho bezelstné: "Šel jsem na hajzl dozadu k plotu a někdo tam šu*al… Asi jsem jim pochcal nohy…" Bylo dobře. Od A do Zet. /// Za vrchol prozíravosti považuju noční manipulaci s nábytkem, při níž se z dvou jednolůžek dělá jedno letiště + vypojování modemu, aby už nic nehučelo. Jo, a všechny ztracený tabáky na ploše úrodné Hané patří Pospovi…

Včerejší výlet na Rešovský vodopády se vydařil. Nechci, aby ty letošní prázdniny skončili, zatím mě děsně bavěj… Udělejte někdo něco… řekla halí belí a byla to pohoda.