SNOWGIRL na Blog.cz

Byla jsem omrknout záchytku… Taková příležitost, jako bejt střízlivá na záchytce, se mockrát za život neopakuje. No, mají to tam hezký…

Chci ještě jednu šanci.

Teleportovat se v čase o 24 hodin a mít ještě jeden pokus.

Na všechno.

Si tady prostě rozmotám klubíčko všech svých kdyby. Kdybych nebyla cynická a ironická, táta by mě neposlal do prdele. Kdybych netelefonovala ve vaně, možná by mi dneska fungoval telefon. Kdybych nesnídala nezralej meloun, nebolelo by mě břicho. Kdybych byla lepší IT hospodyňka, neměla bych zavirovanej notebook. Kdybych nepila s Alen panáky, neutratily bysme čtyř číselnou sumu. Kdyby měla Al záklopku, nepozvracela by celou zahrádku. Kdybych nebyla odporná na Ondru, mohla sem s ním být teď na výletě. Kdyby mě Ondra neměl rád, asi by už nenapsal.

Mít ještě jeden takovej čtvrtek,

tak od středy do pátku radši nevylezu z postele.

1) Festivalovej prolog z vlaku. Alias stojíme na kolejích, které někam vedou, a máme v kapse nejeden slovenský frank. Pospa s Míšou na chodbě:

2) Ve stanovým městečku. Alias pod hlavou boty, nůž, tátovu bundu šitou z maskáčů… A všichni se znaj a znaj a znaj a blázněj a zpívaj…

3) Já a Alen. Alias není to náhoda, že my nepijeme colu u jednoho stolu:

4) Trampolíny. Alias klesáme výš, stoupáme hloubš…

5) Ondrej Ranko a jeho parta předtím, než je napadl geniální song o třech stejných slokách s jednoduchým melodickým nápěvem: "kůže mě kůže…"

9) Netradiční KOZA STAGE. Zahrádka s pivem za 15 Sk, kde jsme našli útočiště zhruba na osm hodin. To jsme ještě netušili, že je mezi námi někdo, kdo neumí přelízt plot…:

10) Koupání v neslepém rameni Váhu. Alias pod tou skálou, kde proud Zlatého bažanta syčí a kde v žádným případě neční červený kamení…:

11) Pořád Koza stage. Tam kde "fouká na vítr" apod.:

12) Jak jsme vyrazili s Pospou na jeho první mezinárodní turné…. A on zase usnul. Alias "Pospo, ty máš nejen sloní paměť, ale i morálku a mentalitu…"

13) Jak se malý slovenský chalan išiel pozrieť, co nám to usnulo na trávě před hospodou za zvláštního českého strejdínka. Alias jak to Pospa zase provařil:

Jelikož jsem ze soboty na neděli vůbec nešla spát a punkovala jsem s Nepřelezplotem po letišti, tak tady nechám tři tečky… a třeba dopíšu zítra. A třeba taky ne. Dopiju si sama se sebou ty dvě deci bílýho a jdu spát. Jasný jak facka.

Milé děti, povím vám pohádku o tom, jak jsem oblízala olomoucká tržiště a hledala… až jsem našla. (Samozřejmě pokud ještě neumřeli, tak tam žijí dodnes...)

stáli za sebou

a po jednom mě objímali

a pusinkovali

jako každej rok

když mi přibude

kolem pasu jeden letokruh

a ryska váhy se zase

o něco vychýlí doprava

.

ná na ná na tú jú

ná na ná na tú jú

.

červený, nebo bílý?

nebo pivo?

.

nalijte i babičce, ona víno ráda

ale moc se před ní necpěte

víte, diabetes v pokročilé fázi

není zrovna ideální

odrazovej můstek

pro radovánky typu

dvoupatrovej dort

veka s humří pomazánkou

cosi v aspiku

cosi v aspiku jakože s vajíčkem

cosi v aspiku jakože s okurkou

.

zkrátka cosi v aspiku

namísto nějaké košaté metafory

a naučených frází

jako veni, vidi, vici

se kterejma to kromě Caesara

stejně nikdo nevyhrál

.

ná na ná na tú jú

ná na ná na tú jú

.

říkat něco o nostalgii

je jako nošení sov do lesa

a dřeva do Athén

a obráceně

.

nostalgie je totiž

předstupeň paniky

když se na starý diáře práší

a loňský kalhoty lze natáhnout

maximálně tak do půlky stehen

který snad ani nemůžou bejt vaše

a kamarádky se vám vdávaj

jako na běžícím pásu

zatímco váš nejdelší vztah

(ten osudovej) trval čtrnáct dní

s týdenní pauzou

.

ná na ná na tú jú

ná na ná na tú jú

.

ukrojte mi teda jeden klínek

respektive klín

(hlavně aby na něm byla

marcipánová kachnička

a hodně želatiny)

a práskněte šampus

ať se můžeme ještě jednou

pořádně poplácat po zádech

jako lidi co objímaj

starý tlustý stromy

.

jen ať si střihne babička s dědou

kámen - nůžky - papír

teď

aby se nehádali

kdo začne

.

příští rok začne ten druhej

Vybaleno. Kdyby se mi v pokojíčku na parketách neválely zbytky trávy a nedivočili tu dva středočeští mravenci, nikdo by nepoznal, že jsem někde byla. Když jsem přemýšlela, jak se tendlencten článek bude jmenovat, napadl mě ten starej vtip -) Dcera po návratu domů: "Konečně u sebe…" Otec: "Jak u sebe? Snad u nás, ne?"… Dcera: "Ale nohy…" Já mám na mysli samozřejmě U SEBE jako U SEBE. Tam, kde visí sloni Salvatora Dalího nad stolem a když se dlouho nevětrá, je to znát.

Začalo to v Plzni. Albert mě pozval přečíst si sebe samotnou na zahrádce jedné punkové hospody. Před lidma. Před moc lidma. Jsem říkala že ne. Že to neumim. Že čtu jak kráva. Že se u toho kroutim a červenám se a že je to fakt trapný. Ale von to se mnou asi umí. Ačkoliv by celá vodafone korporace řekla NE ("my jsem řekli ne"), já jsem nakonec řekla ano. Pravda je, že když jsem viděla tu natřískanou hospodu a stůl s mikrofonem, myslela jsem, že dostanu infarkt. Albert zahrál na úvod Slečnu Emu. Naši Emu. Víte, my jsme udělali společnej song, kterej by se při troše štěstí mohl na podzim dostat do Akropole. Refrén "věší gaťky podle barev - nové - staré - nové - staré…," by si to rozhodně zasloužil. Smích. Pak hrál a četl… a lidi se smáli… a bylo to super. Laťka byla tak vysoko, že by i průměrně vysokýmu šesťákovi při odrazu ke skoku do výšku praskly trencle. Jsem se ale brutálně aklimatizovala. Asi to umim, když jde do tuhýho. Takže jsem přečetla nějakou ehm-achich-vhodnou-poezii a kus rozepsané povídky HAFNI… A taky se smáli. Takže OK. Navíc mi pak přišla jakási cizí slečna říct, že se jí to uplně líbilo. A dva týpci. Ale od holky je to větší mazec. To se víc cení. Protože holky jsou rivalky a když pochválí holka holku… tak už to něco znamená. To je jiný kafe. Že jo. Plzeň byla skvělá. A vtipná. Obzvlášť přednáška o škodlivém vlivu mikroskopického prachu na skla slunečních brýlí, kterou mi přednesla paní v oblečku z devatenáctého století ve vlaku někde mezi Hořovicema a Plzní. Jo, a nejvíc mě rozsekalo, že většinu peněz, co vybrali na vstupným, mi dali pořadatelé na vlak. Jsem to nechtěla, ale nešlo to odmítnout… Bylo to od nich hezký. To mě dojalo, i když se dojímám jen zřídkakdy :)

Co dál? Šrámkova Sobotka. Pět dní ve stanu na koupališti. Tak nějak si přesně představuju Vančurovo Rozmarný léto. Tři lahve vína na ochozu zámku, co z dálky vypadá jako roura. Samozřejmě po zavíračce. After party v akustickým sále. Krádež hroznovýho vína z expozice. Návštěva středověké krčmy se stylovou mluvou á la: "Co budete žrát?" s "Výserníkem DÁMY" namísto WC (btw. Já: "Prosím vás, kde tu máte záchody?" - Vrchní: "Vychcat? Buď ven ke zdi, nebo po smradu… to nemineš…") atd. Každej den jsme svačili v cukrárně. Každej den jsme jedli tlačenku a nakládanej hermelín. Každej den teklo pivo. Taky mě kluci na tajňačku vždycky s sebou vpašovali na snídani. A pak už i na oběd. A na večeři. A zkoušeli na ty kuchařky různý finty se zapomenutejma stravenkama, aby bylo i pro mě. Jsem na nich trochu parazitovala. A prej jim mám jít jako svědek na svatbu. (Oni totiž neví, jak rychle by v mé přítomnosti zařvala svatební hostina). Nevim, se mi tam prostě líbilo… Nic víc, nic míň… Příští rok jedu zas. Jenom by to teda nemuselo být modrým kabrioletem…