Ségřina nejlepší kamarádka má psa, kterej se jmenuje stejně jako já. Někdy mi tato skutečnost docela komplikuje život, třeba když s tou svou malou tříkilovou krysičkou stojí u nás za plotem a křičí přes dvorek: "Monika vám tady olizuje branku!" To pan soused, letitý zahradník a přímý potomek rýče a zahradní sekačky, jen významně povytáhne obočí a odshora dolů si mě sjede pohledem. Je sice pravda, že mě už párkrát přistihl inflagranti, nicméně co já vim, plot sem zatím nikdy nelízala. (A to i přestože mám kamarády, kteří v jedné nejmenované olomoucké hospodě snědli několik figurek ze stolní hry Člověče, nezlob se).
Moje paní kadeřnice má pro změnu psa, kterej se jmenuje stejně jako moje ségra: Lucina. Lucina je ryšavá jezevčice, která musí asistovat při každé mé návštěvě v kadeřnickém salóně. Lucina totiž zbožňuje moje ostříhaný konečky a ráda se v nich válí. Lucina je de facto takový čtyřnohý fenomén: celé dny se rozvaluje v kadeřnickém křesle, jedním okem šmíruje zákaznice a očuchává jim nákupní tašky. A třináctýho prosince slaví každoročně svátek.
Anička má psa, kterej se jmenuje stejně jako moje spací želva. Moji spací želvu IKEA holky pojmenovaly podle modrookýho blonďáka, kterej bydlel na pět set čtyřce. A občas teda i trochu u nás, ale to už je trošku jiná historka. Anička vodí Filipa ven na vodítku. Filip může sedět na sedačce jen umytej: Filipovi totiž musí před vstupem do chodby vždycky někdo mokrou utěrkou otřít nohy.
Závěrem nezbývá, než si zcela racionálně položit otázku: CO TO JE ZA NOVÝ BOOM? Psi by se měli jmenovat Asta, Bela, Barik, Žeryk… nebo já nevim jak ještě. Je snad přirozené, že se děsím dne, kdy všechno přestane stát za starou Belu… a začne stát za starou Moniku.
