Březen 2008

NEDÁTE-LI MALOVANÝ, tak aspoň nalejte...

31. března 2008 v 22:07 | snowgirl |  HALABALA
Posledních čtrnáct dní se kolem mě prohnalo jako velká voda. Fakt. Připadám si, jako kdybych jela na tobogánu, kde místo vstupenky dávají loknout lahváče. A vy tam sedíte v plavkách z předloňské kolekce a říkáte si, že ten bazén už musí každou chvíli přijít... a přestože ho celou dobu čekáte, nakonec si ani nestačíte zacpat nos... a ty plavky s těma steřelejma gumičkama vám málem spadnou...
Velikonoční víkend byl brutální. Shodly jsme se s Alcmanem, že ty křesťanský svátky nám dávají vůbec zabrat. V sobotu to v pivnici žilo jako v zoologické, když se narodí dlouhoočekávaný tygří sameček. Zjistila jsem, že už se všichni natolik dobře známe, že neexistuje žádné tabu téma. Pivo, zelená a hořká dali vzniknout docela luxusním hláškám. Možná bych si to měla nechat patentovat coby přílohu k Encyklopedii pohlavního života:
"Tebe nerajcuje, když ti řeknu, pojď se pomilovat... jako poloha mléka a vody?"
*
"Něco jinýho je vábení a něco jinýho je samotnej akt!"
*
"Říkejme tomu štípat bambus!"
*
"Vymrdat ještě nebylo!" - "Vymrdat můžeš psa!"
*
"Hej, učíš orla lítat!"
Došla jsem domů o půl páté. O půl desáté už jsem měla nabarvený čtyři druhy vajec. Akorát jaterní testy a detekční trubička by naměřily trošku hardcorový hodnoty. To byla sobota.
Vynásobíme-li zábavu ze soboty dvěma, přičteme-li pár litrů destilátů a několik domácích slepičích vajec, získáme pondělí. Velikonoční pondělí. Ano, jak avizuje už samotný název, pondělí se nám samovolně přehouplo do velké a dlouhé noci.
Měli jsme mít po obědě sraz u kluků. O půl druhé mi volal Pospa: každá druhá informace zněla to nepochopíš… a mezitím se ze sluchátka ozývalo různý soptění a záchvaty smíchu. To už jsem tušila, že je něco špatně. Všechno začalo tím, že mě tři neznámí týpci vymrskali během nákupu v Bille. Bylla to trošku podpásovka vzhledem k tomu, že jsem měla plný ruce lahví a jídla… Ačkoliv jsme měli sraz ve dvě, mrskající muži se zapomněli kdesi na opačné straně města, tudíž jsme musely podstoupit menší mezipřistání u McDonald´s. A dále? V tom bytě na nejrušnější spojnici mezi náměstím a okresním soudem bylo tolik lahví vína, co doma nemá snad ani nadprůměrně kalící mutěnický rodák. Bylo dobře a vtipně. Za zlatý hřeb Velikonoc považuju běžky přilepené izolepou k záchodovým dveřím, frisbee a plesnivou mandarinku přikurtovanou k zrcadlu plus spící dezole obložené tvrdým plátkovým sýrem a šunkou.
Domů jsem přišla oproti původnímu plánu asi o devět hodin později… Za trest jsem dostala s sebou do Prahy babiččinu specialitu zvanou "kopečky". Proč za trest? Protože kopečky chutnají jako houskovej knedlík s krémem a nikdo to nejí. Akorát babička to furt peče…
FOTODOKUMENTACE:
"Když se koukám na ten váleček, tak ho musím pochválit…"
"To není jako práce s buzolou, milé děti…"
"Kerý prase tam rozsypalo ten pepř?"
"Izolepa kolem pokoje za osmdesát sekund!"
"Zatímco jsi spal…"

POKLADY a tak dále

16. března 2008 v 22:19 | snowgirl |  THE X-FILES
Znáte to, když uklízíte šuplík, ze kterýho bordel pomalu přepadává vrchem, a objevíte tam nějakej poklad… třeba jako kousek karimatky z tábora, starej omluvnej list, papír plnej barevnejch koleček, valentýnku s oslíma ušima, ustřižený vlasy v sáčku, několik let starej deník nebo prostě něco… jenom tak napsanýho na papíře s mastným flekem…
NĚKDY SAMA NEVÍM ČÍ JSEM
to mám:
1) gaťky s monogramem
… a tátovy hnědý oči
2) křestní jméno na šest písmen
3) hlavu tvrdou jako kámen
4) výdrž jako Tamagotschi
5) otisk palce v peněžence
6) malou pihu na zápěstí
7) tři stříbrný kruhy v uchu
8) ksicht podobnej sestře Lence
9) na každej den kousek štěstí
… - svoji malou zlatou muchu
Asi si začnu každej rok povinně něco někam schovávat… abych to potom za několik let úplnou náhodou našla… Bude to takovej malej šuplíkovej doping…

Když je v Praze abnormální klid...

16. března 2008 v 0:31 | snowgirl |  HALABALA
Ve čtvrtek večer měla v kavárně Muzea u Karlova mostu čtení Viola Fischerová. Jsem tak lenivá, že se mi nechce psát žádnej medailon. Snad jenom že Viola není Daniela ani Taťána, aby bylo jasno. Celý to trvalo asi dvě hodiny. Předskokanem (dovoluji si to říct takto barbarsky) byl básník a překladatel Jan Vladislav (1923). Nejdřív se četla jejich stará korespondence, což mělo neskutečně magický kouzlo, a pak už četla autorka samotná… jak to na těch autorských čteních chodí a bývá. Když řeknu, že to bylo senzační, bude to znít jako fráze. Ale bylo. Seděla jsem tam a nechápala. Docela mě to vzalo, jelikož většina básní byla autentická… a když je za tím reálnej příběh, tak to někdy fakt bolí poslouchat. Nic víc, nic míň. Ochutnávka tadyhle:
Jednou to přijde
Smrt ve vlastním těle
čistém a spořádaném
jako byt
kde ve zdi
vlhne cihla
šíří se houba
roste tíseň
jíž se nezbavíš…
(ze sbírky Předkonec)
V pátek se hrála v Celetné Helverova noc. Ingmar Villqist. Polskej dramatik. Špička. Ti Poláci mě poslední dobou vůbec překvapují… taková Olga Tokarczuk mi před týdnem nechala na srdci zářez podobnej jako příborovej nůž ve smrkovým prkýnku. Ale zpět k Helverově noci: hlavní (a vůbec jediné) role zde hrají muž (Helver) a žena (Karla), jejichž vztah by se dal nazvat vzájemnou závislostí: on je mentálně retardovaný, ona se o něj stará. Karla svůj úděl bere jako určitý druh pokání za to, že kdysi odložila do ústavu svou malou dcerku, taktéž duševně nemocnou. Na pozadí bravurně vypointovaného příběhu (za okny kuchyně), probíhá fašistická okupace. Happyend se nekoná. Aby to nebylo prvoplánový.
Já osobně jsem si zahrála divadlo včera v Holešovicích: kluci mě vzali zase lozit. Hrála jsem dobře živeného makaka při hledání potravy… tak urputně jsem po zdi snad ještě nikdy nesápala. Mám puchýře a předloktí zase bolí, ale míň než minule.
Jo, a u nás ve škole se objevila jedna zbrusu nová specialita. Jeden přednášející si dělá uprostřed přednášky malou kouřovou pauzičku, kterou uvádí slovy: "Já si teďka chvilku odfrknu!"… Jelikož bude půl jedné, nezbývá mi než konstatovat, že si i já teďka chvilku odfrknu. Dobrou s kobrou

JAK?

11. března 2008 v 22:07 | snowgirl |  HALABALA
Jako když máte černobílý pruhovaný tričko, a na bílej pruh vám kydne pasta Odol a na černým pruhu se pro změnu popíšete centropenem… a vono je všechno oukej, protože černá zůstává černou a bílá bílou…

DEJTE MI SEKAČKU, vysekám pejska!

10. března 2008 v 21:23 | snowgirl |  KVŮLI NIM
Ideální svět, ve kterém se dá žena vypustit, už všichni dobře známe. Dnes bych vám ráda představila ideální svět s pořadovým číslem 2: ten, ve kterém každý chlap vlastní zaplevelený akrový pozemek.
Každý chlap by měl mít zahradu, na které by co dva týdny sekal trávu. Proč? Je to prosté: aby neměl roupy. Když víte, že venku seče, je dost pravděpodobné, že mezitím neudělá žádný průser. Ani na něj přitom nemusíte vidět, stačí, když se zvenku ozývá motor. Oni sice tvrdí, že je zahrada vopruz, ale přiznejme si: je to jenom taková póza. Všichni do jednoho jsou téměř dětinsky nadšení, když vidí, jak jim zespodu vypadává posečená tráva. Všechny je fascinují přeseknuté žížaly. Taky je náramně baví vymýšlet itinerář sekání: jestli to dřív vezmou podél plotu, nebo raději vzadu pod hrušní. Občas si ze srandy dokonce vysekávají různé obrazce (třeba kosočtverce) a v duchu se smějí představě, že by kolem čirou náhodou letěl soused s rogalem a viděl to shora. Taky je baví pozorovat, jak se neposečená plocha pořád zmenšuje ("Dano, pojď se mrknout, jakej mi tady zbyl pidiobdelník. To musíš vidět!"). Při sečení se rádi vysvlíkají do půl těla, aby si mohli v okenních tabulkách prohlížet vyrýsované svalstvo. Ne všichni se však mohou pyšnit rodinným domem se zahradou. Existují i chudáci z domů panelových. Naše teorie myslí i na ně. Pro chlápky z paneláků by se rozprodávaly, případně pronajímaly pozemky za městem. Normálně by se tam pro každého vykolíkovala plocha k posečení (bylo by na výběr několik různých velikostí podle stupně nevybouřenosti). Manželky by je tam zavedly, zašly by si na kafe, a po dvou hodinách by si je vyzvedly. Oni by se zatím vyblbli, měli by čas nad sebou přemýšlet, mohli by tam klidně i pořádat závody v běhu se sekačkou. Ženský by je tam prostě vodily jako do školky. A vyzvedávaly by je po O… čímž by jim zároveň odpadla starost s vařením. V době sekání by na ně dohlížel profesionálně vyškolený dozor: statná žena v oblečku velikosti XXL s rukama jako kuchařka. Neblonďatá! Ta by vás při vyzvednutí informovala, jestli byl váš muž hodný a kolik toho v poledne snědl, přičemž by zároveň přijímala objednávky na další víkend…

PLACENÍ NÁJMU:

5. března 2008 v 20:48 | snowgirl |  MONOaDIAlogy
Majitel bytu:
"A jinak všechno v pořádku? Topení už nekape?"
Ona:
"Topení nekape, ale upadl nám kus balkónu!"

The PUB´s story

3. března 2008 v 21:51 | snowgirl |  POEMS Rhapsody
původně jsem chtěla vodu bez bublinek
pak že teda nealkoholický pivo
a pak že teda malý, abych nebyla trapná
.
s posledním lokem jsem chtěla jít domů
že budu žehlit a nakrmím křečka
že uvařím na zejtra a oholím si nohy
že vytejpuju koberec
a pak si za odměnu vyluštím sudoku
udělám francouzskou manikúru
a jako kulisu si pustím porno
.
chtěla jsem (přání v minulým čase)
.
byl to plán
který se opticky i morfologicky
blížil planým slibům
bude půl páté ráno
na poště kmitají jako fretky
pekaři došoulali poslední koblihu
družinářce co chvíli zazvoní budík
v bordelu se dovzdychalo
a já mám čurání
a měla bych jít domů
(to v prvé řadě)
.
v nonstopáči zbyli jen rybáři a supermani
.
a pak já
.
která nikdy nechytila ani rezavou konzervu
a toho chlapíka od Lois Laneové bytostně nesnáším
.
a pak moje druhý já
.
kterýmu máma minulý týden domlouvala
aby už nepilo zelenou
a slova jako hovno a prdel nepoužívalo
jestli ono už není trochu pozdě, říkám si
a zapínám zip u kalhot
slečna bude platit
chi chi chi (jedni se smějou a druzí furt spěj)
doprdele měla bych jít domů
nebo mě máma přetrhne jak hada
.
a jo: už si vzpomínám
.
dyť my spolu dávno nebydlíme