Posledních čtrnáct dní se kolem mě prohnalo jako velká voda. Fakt. Připadám si, jako kdybych jela na tobogánu, kde místo vstupenky dávají loknout lahváče. A vy tam sedíte v plavkách z předloňské kolekce a říkáte si, že ten bazén už musí každou chvíli přijít... a přestože ho celou dobu čekáte, nakonec si ani nestačíte zacpat nos... a ty plavky s těma steřelejma gumičkama vám málem spadnou...
Velikonoční víkend byl brutální. Shodly jsme se s Alcmanem, že ty křesťanský svátky nám dávají vůbec zabrat. V sobotu to v pivnici žilo jako v zoologické, když se narodí dlouhoočekávaný tygří sameček. Zjistila jsem, že už se všichni natolik dobře známe, že neexistuje žádné tabu téma. Pivo, zelená a hořká dali vzniknout docela luxusním hláškám. Možná bych si to měla nechat patentovat coby přílohu k Encyklopedii pohlavního života:
"Tebe nerajcuje, když ti řeknu, pojď se pomilovat... jako poloha mléka a vody?"
*
"Něco jinýho je vábení a něco jinýho je samotnej akt!"
*
"Říkejme tomu štípat bambus!"
*
"Vymrdat ještě nebylo!" - "Vymrdat můžeš psa!"
*
"Hej, učíš orla lítat!"
Došla jsem domů o půl páté. O půl desáté už jsem měla nabarvený čtyři druhy vajec. Akorát jaterní testy a detekční trubička by naměřily trošku hardcorový hodnoty. To byla sobota.
Vynásobíme-li zábavu ze soboty dvěma, přičteme-li pár litrů destilátů a několik domácích slepičích vajec, získáme pondělí. Velikonoční pondělí. Ano, jak avizuje už samotný název, pondělí se nám samovolně přehouplo do velké a dlouhé noci.
Měli jsme mít po obědě sraz u kluků. O půl druhé mi volal Pospa: každá druhá informace zněla to nepochopíš… a mezitím se ze sluchátka ozývalo různý soptění a záchvaty smíchu. To už jsem tušila, že je něco špatně. Všechno začalo tím, že mě tři neznámí týpci vymrskali během nákupu v Bille. Bylla to trošku podpásovka vzhledem k tomu, že jsem měla plný ruce lahví a jídla… Ačkoliv jsme měli sraz ve dvě, mrskající muži se zapomněli kdesi na opačné straně města, tudíž jsme musely podstoupit menší mezipřistání u McDonald´s. A dále? V tom bytě na nejrušnější spojnici mezi náměstím a okresním soudem bylo tolik lahví vína, co doma nemá snad ani nadprůměrně kalící mutěnický rodák. Bylo dobře a vtipně. Za zlatý hřeb Velikonoc považuju běžky přilepené izolepou k záchodovým dveřím, frisbee a plesnivou mandarinku přikurtovanou k zrcadlu plus spící dezole obložené tvrdým plátkovým sýrem a šunkou.
Domů jsem přišla oproti původnímu plánu asi o devět hodin později… Za trest jsem dostala s sebou do Prahy babiččinu specialitu zvanou "kopečky". Proč za trest? Protože kopečky chutnají jako houskovej knedlík s krémem a nikdo to nejí. Akorát babička to furt peče…
FOTODOKUMENTACE:
"Když se koukám na ten váleček, tak ho musím pochválit…"
"To není jako práce s buzolou, milé děti…"
"Kerý prase tam rozsypalo ten pepř?"
"Izolepa kolem pokoje za osmdesát sekund!"
"Zatímco jsi spal…"
