Únor 2008

BIG CITY LIGHTS aneb Z ČECH AŽ NA KRAJ SVĚTA

27. února 2008 v 20:08 | snowgirl |  HALABALA
Ještě se vzpamatovávám z víkendu v městě goudy, tulipánů, starých rezavých skládaček, prostitutek a konopí ve všech možných skupenstvích. Byl to nářez. Něco na způsob: pořádně si hltni tady toho vína a tady té slivovice a při troše štěstí se vzbudíš za šestnáct hodin uprostřed Amsterodamu. Kdyby to nestačilo, Eva má v batohu tuzemák. A ještě si lízni tady té hřebíčkové cigarety, ona je úplně sladká. Strategie opravdu zabijácká.
Naproti v uličce seděl zvláštní pán. Někde uprostřed německých extravilánů se zeptal, jestli ten autobus staví v Pardubicích. Nejhorší na tom je, že si nedělal srandu.
Áčko a kola. Průměrná amsterodamská rodina musí mít fóliovník pro pěstování konopí setého a obrovskou kolárnu. Kdo nemá v Amsterodamu kolo, jako by nebyl. Podmínkou je, že musí být takových deset až dvacet let staré, musí mít vyviklané blatníky a zrezlá řidítka. Kdybyste takhle prosvištěli hlavním městem Holandska na trekingovém kole či na horáku z předloňské kolekce, pravděpodobně byste vzbudili podobné pozdvižení, jako kdybyste se projížděli po Valšovském Žlebu v rudém cadillacu. Na kole tam jezdí všichni. I největší kobry (rozuměj: blondýna na deseticentimetrových štaflích v zařízlých džínách). Oni na těch kolech jezdí rychle. A zvoní na ty starý zvonky jako o život. Vyplašení turisti tak v pěší zóně akorát uskakují zleva doprava.
Áčko a kultura. Návštěva RIJKS MUSEA byla sice pěkná (obzvlášť, když rentgenovou skříňkou projížděl Evin batoh s flaškou rumu), nicméně v porovnání s návštěvou Coffee Shopu Adam, Sex Shop Outletu a Red Light Disticktu nejméně zajímavá. Přiznám se: trošku jsme zvěřily (rozuměj: chovaly jsme se jako zvířata… jako sto zvířat).
Rodiče mi vždy vštěpovali, abych pamatovala na dobré vychování… já na něj pamatovala, ale to bylo asi tak všechno.
Áčko a drogy. Start pátečního večera poněkud zbrzdilo zlomení vývrtky. Bohudík alkoholu příliš neholduji (já raději vodu bez bublinek), tudíž mě tento zádrhel příliš nevzrušoval. Zbývající tři účastnice mého zájezdu (Eva, Eva a Eva) dokonce navštívily i ty Kofí Šopy, co u nás v Česku nemáme. Vím, že by moji rodiče byli nešťastní, kdybych i já navštívila obchod s drogami, raději jsem proto čekala v naší křesťanské ubytovně a povlíkala holkám postele, solila chleba k večeři a natřepávala plédy, aby se jim dobře spalo. Ani jsem je tam nechtěla doprovodit, jak se mi příčila představa, že by mé kamarádky kouřily marihuanu. V notýsku mám nicméně poznačených pár zásadních vět: "You have to respect my ganja prostor!"… "Táhni jako popotáhni" … "Na věky věků kus-kus"… a … "Myslíte, že v tom coffee shopu dělají ráno inventuru?"
Áčko a prostituce. RED LIGHT DICTRICT alias E 55 pěti hvězdičkové úrovně… alias pořád ta samá špína akorát mezinárodního věhlasu. Wikipedie říká o Red Lightu víc, než říká o nocích odborná literatura. Pelíšky jako Pelíšky. A red-light district is a neighborhood where prostitution and other businesses in the sex industry flourish. No, ehm: neighborhood… sousedství… tak vznešeně bych to snad ani nenazývala. U nás opravdu není zvykem, aby sousedky ze sousedství měly o tři čísla menší spodní prádlo a kroutily se nahý ve výloze. Byly tam krásný ženský, byly tam cigošky bez zubů, byly tam špekatý černošky, byly tam prsatý mulatky, byly tam holky, který dost možná ani nemají občanku. Vybral by si každej. Otázkou zůstává, jestli je vám milejší bezzubá čtyřicítka nebo vyžraná osmnáctka. A pak samozřejmě musíte tolerovat fakt, že se ty chuděrky mezi jednotlivým roztažením a zatažením závěsů nestíhají sprchovat. Na druhou stranu poctivě odvádějí daně a jezdí do práce na kole, což jim samo sebou můžeme přičíst k dobru. A určitě mají dobrou povahu.
Odjížděly jsme v pondělí v poledne. Snídaně se skládala ze sýrů a červeného vína. Chtěly jsme zvolit osvědčenou strategii… spát minimálně po Německo. Povedl se mi husarský kousek (víte, já po tom víně občas dost žvaním). Přátelsky jsem si pohovořila s pány řidiči ohledně filmů na zpáteční cestu, výsledkem čehož bylo, že mi jeden z nich přinesl třicet DVDs, ať vyberu, na co chceme koukat. Jelikož u mě plán nehybného transportu vyšel, usnula jsem asi za dvacet minut po usazení na místo. U ostatních to bylo o něco horší, tudíž mě po probuzení seřvali, že větší sračku nikdy neviděli. No, i to se stává. Svět není spravedlivej. A pořád platí Darwinova evoluční teorie. Zatím přežívám jako silnější druh. Ale je to fuška…

NA STĚNĚ aneb JAK MI VYTAHALI RUCE

22. února 2008 v 14:45 | snowgirl |  HALABALA
Ve středu mě vzali lozit na boulder. Varovali mě, že by mě mohly druhej den bolet ruce. A že mi nateče zápěstí. Je pátek a já si připadám, jak kdybych měla na obou rukách přivázaný pětikilový závaží. A mám mozoly. Ale jako hustý teda. Pěkná makačka. Úplně mě to odvařilo a to si nemyslím, že bych byla nějaký máslo.
VOJTA (01:47 odp.) :
Čau, co zapěstí? Můžeš se živit svým řemeslem?
VOJTA (01:48 odp.) :
teda předloktí
VOJTA (01:48 odp.) :
myslím to mezi loktem a zápěstím… je to předloktí… že jo?
VOJTA (01:48 odp.) :
:-)
JÁ (01:49 odp.) :
na tu stěnu si vzpomínám při každým pohybu rukama :-D
JÁ (01:50 odp.) :
fénování vlasů, záchod, chystání jídla... si připadám, jak kdybych tři dny chodila po Krči s nejvíc narvanýma igelitkama *JOKINGLY*
… Ale že prý se nemám bát, že podruhé už to tak nebolí. Tak uvidíme. Každopádně to bude ještě pořádná dřina, než se tam udržím jako pravej opičák. Zatím si to jen tak osahávám a nadávám na všechny přebytečný kila. A modlím se, abych si, až poletím dolů, neprokousla jazyk :)

DRUHÝ POLOČAS VE SKVĚLÉ FORMĚ? no nevim.

18. února 2008 v 22:07 | snowgirl |  HALABALA
Byla jsem včera s Rendou v divadle. René je řekněme začínající dramatik. Člověk, se kterým navzájem řešíme svoje texty, svoje reálný i fiktivní postavy a vůbec všechno od zázvorové limonády až po sex. Polák Ingmar Villqist napsal drama Bez kyslíku. Jde o čtyři aktovky, v nichž hrají ústřední roli lidé, kterým život postavil do cesty různé nástrahy: pár homosexuálů s adoptivní půlroční dcerou, dvojice lesbiček, z nichž jedna je odkázaná na invalidní vozík, člověk umírající na AIDS, nebo paní, která se na stará kolena zblázní - pečuje o neexistující dítě. Naposledy jsem byla ve stejném stavu naprosté konsternace, když jsem viděla loni Bábel. Takový to že koukáte a nechápete. Že vás umělecký dílo naprosto odvaří. A u divadla je ten pocit ještě silnější, protože je všechno živý. Kdyby měl někdo zájem: 2.3. v Celetné!
Jinak mi začala škola. A byla sranda. Máme zase megaseznam s četbou, který byl na můj vkus docela vtipně okomentován. Jen pro představu: 25.2. Anna Bradstreet - poems, Washington Irving "Rip van Winkle"… že prý povídka do vany. 3.3. Hawthorne: "The Scarlet Letter" … existuje i film: hraje tam Demi Moore, když byla ještě pěkná 10.3. Emily Dickinson - poems … Emily umřela jako diagnostikovaný blázen. A bla bla bla. To mi přesně chybělo.
Jinak Alcman odjel fotit do Paříže. Chybí mi tu ženský element, abych TO někomu všechno řekla. Včera jsem šest minut brečela. Pak jsem si šla umýt vlasy, no a voda pod vodou se už nepočítá. Taky mám zakázaný některý songy, ba naopak jsem sama sobě povinně naordinovala třeba Aidu, Kovárnu, Harleje, Sto zvířat, Miku apod. Zase řeším kardio sračky, nicméně bych chtěla všechny blondýny, co stojí na mé straně, upozornit, že nechci mít zítra v mobilu kvanta esemesek z Vodafone membrány. Mám schopnost autoregenerace. Jsem něco jako žížala. Viz citace z pahýlu Wikipedie: Žížaly mají velkou regenerační schopnost. Když je nepřítel polapí, zůstane mu jen zadní část těla žížaly za opaskem. Konec těla žížale doroste. Pokud je ale přetržena přesně uprostřed, vždy zahyne. Mám štěstí, že přesně uprostřed mám svou tukovou pneumatiku Michelin, tím pádem se ze mě stává něco jako nesmrtelná teta. Zvládnu to. Akorát to zklamání je jako třídveřový autíčko z HappyMealu holčičky v růžových šatech.

KDO FRITUJE, NEZLOBÍ

14. února 2008 v 20:29 | snowgirl
Srdečně děkujeme za koupi výrobku firmy Zapf Creation. Jsme rádi, že jste se rozhodli pro Talking CHOU CHOU. To pak anglicky mluvící máma volá na svou ratolest třeba: "Aničko, ukliď si to svoje čoučou," zatímco máma, která měla na základce ruštinu, si pošoupne brýle na nose a zakřičí přes celý obývák: "Ivetko, okamžitě schovej chouchou do krabice!" Z kdysi obyčejné panenky se tak jako mávnutím kouzelného proutku stane jakési čoučou. Je v tom asi stejná logika, jako kdybyste dítěti tvrdili, že pejsánek ode dneška neštěká haf haf, nýbrž dělá IHIHIH.
Že nevíte o co jde? Talking CHOU CHOU je revoluční nástupkyně starší kolegyně zvané Baby Born. Slovy kdejakého adolescenčního výrostka: čoučou je vytuněná panenka Baby Born. S přihlédnutím k tradici českého překladu bychom předchozí větu mohli interpretovat také jako "Mluvící čoučou je vylepšené Děťátko Narozené". Ono tomu tak totiž skutečně je. Čou čou měří 42 centimetrů, pláče, kaká, mluví, piští, čůrá… Z nedávného kurzu reklamštiny všichni dobře víme, že pokud zavoláme do pěti minut po odvysílání reklamy, možná dostaneme i příslušenství pro čoučou menstruující puberťačku v podobě ampulky s červenou tinkturou, která samozřejmě na kalhotkách čoučou zanechá vždy první den cyklu jen velmi těžce vypratelnou skvrnku. Jediné štěstí, že čoučou je natolik vychytaná, že ji můžete bez problémů koupat, kdykoliv si zamaneme.
Kdybyste pro své dítko chtěli opravdu něco extra, tím myslím, že byste jej nechtěli odbýt jen tak nějakou plastovou pannou, která sice kaká, čůrá, dýchá, kašle, smrká, blinká, nadýmá se atp., nicméně mluví pouze dvěma cizími jazyky, a není u ní možné v miniaturním ovládacím panelu na zádech nastavit, zda si přejete, aby bylo plastové dítě povahou spíše flegmatik či melancholik, můžete novopečeným maminkám alespoň pořídit něco pěkného do jejich dětské kuchyňky. Současný trh disponuje širokospektrální nabídkou hraček, ze které si bez problémů vybere i ten nejnáročnější rodič.
Šikmoocí výrobci nelenili a připravili pro malé hospodyňky několik opravdu skvostných kousků. Nezbytným základem každé dětské kuchyně je samozřejmě dětský kávovar s příslušenstvím, mixér s příslušenstvím a v neposlední řadě mikrovlnná trouba s digitálním displejem, to aby interaktivní čoučou mohla vždy, když si francouzsky řekne, že má hlad, okamžitě dostat ohřáté mléko. Velmi praktickým doplňkem k malé čoučou je pak vysavač Dusty. Proč? Dusty je totiž mluvící vysavač. Dusty umí neuvěřitelných třicet frází a zvuků, jestliže se tedy zrovna dítě nemůže stoprocentně věnovat své plastové panence, může ji nechat sedět někde v rožku, kde si zatím čoučou může vykládat s vysavačem.
Pokud svou dceru nechcete společensky znemožnit před ostatními čtyřletými kamarádkami, měla by ve své kuchyňce mít dětský fritovací hrnec. Současným trendem je friťák, který podle výrobce vydává reálný zvuk fritování (ano, čtete dobře), přičemž k jeho největším přednostem patří možnost automatického nastavení fritovaného jídla, to abychom umělé prostředí dětské kuchyňky maximálně přiblížili kuchyni dospělých. Jídlo k fritování prý bývá přibaleno k hrnci. V dětské kuchyni se dá tedy vedle mixování, ohřívání a vaření také fritovat, resp. "jako" fritovat. Máte-li své ratolesti o víkendu už plné zuby, není nic jednoduššího, než ji poslat do kuchyňky, ať si tam dvě tři hodinky hezky frituje. Prastará moudrost říká, že kdo si hraje, nezlobí. O tom, kdo frituje, to platí dvojnásob.
V neposlední řadě je nutné šikovné Číňany pochválit za vynález dětské varné konvice. Kdyby náhodou vaše děti nevěděli, jak si s takovou varnou konvicí nejlépe pohrát, ideální vložkou v jejich víkendovém programu by mohlo být sehrání novodobé divadelní adaptace na motivy slavné pohádky "Hrnečku, vař!" Jste-li natolik kreativní rodiče, že byste dokonce zvládli napsat volné pokračování tohoto mistrovského kousku, a sice "Konvice, vař!", zajisté byste u svých dětí sklidili bezbřehý obdiv.
V čem spočívá ono magické kouzlo dětské varné konvice? Tento spotřebič je vybaven zvukovou matérií, za kterou by se nemusel stydět ani průměrně talentovaný beatboxer. I dětská varná konvice totiž vydává autentické zvuky, a to hned dva. Jednak je to zvuk vroucí vody (to když stojí konvice na vodorovné podložce), jednak je to zvuk vody vytékající (to když malá hostitelka zalévá pomyslný šálek pressa). Kdo a v jakém stavu tohle vymyslel, můžeme jen spekulovat.
Závěrem bych ráda upozornila na to, že není dobré nákup hračky uspěchat. Dostatečně se předem informujte, zda na trhu náhodou neseženete požadovaný výrobek v ještě lepší kvalitě. Rčení dvakrát měř, jednou řež, platí ve světě hraček víc než kde jinde. Zkuste si představit to zklamání v dětských očích, když byste domů přinesli místo dětské napařovací žehličky, která vydává zvuk napařování, zespodu svítí a v přední části má instalovaný rozprašovač vody, pouze obyčejnou dětskou žehličku, která jen napodobuje reálný zvuk žehlení. To by pak nejspíš plakala nejen vaše dcera, ale i její čoučou.
*
*
*

DO EVROPY jo jo jo

8. února 2008 v 20:37 | snowgirl |  HALABALA
Přesně za čtrnáct dní vyrážíme s holkama na dámskou jízdu… ani ne do Morkovic na chatu, ani do Červenky na chalupu… ale: do evropské metropole plné coffeeshopů a že prý čtvrtí červených luceren, do Amsterodamu. Jak by řekly Tři sestry - do Evropy jo jo jo. Žlutou krabicí se zpátečním lístkem za dvě kila. To je docela fér .) Všichni dobře známe scénu s Karlem a Karlem z Účastníků, že jo? Proč se ptám? Další tři účastnice mého zájezdu se totiž jmenují Eva a Eva a Eva, a to není vtip. Dokážete si představit, že se s někým seznámíme, a budeme se představovat? Jakože: Hi, I´m Monika. She is Eva. She is Eva. She is Eva. Bavím se tou myšlenkou už týden. Dnes jsem se rozhodla, že jim v autobuse rozdám u lahve něčeho tak zabijáckého jako je Vizovický tuzemák náhradní jména. Důvod, proč řeším to město od Á už dnes, je následující: bookujem bydlení. Eva č.1 mi poslala odkaz na jakýsi amsterodamský chatičky, co vypadaj jen o stupínek líp než stanová osada na Svojanově. Byla jsem nucena říct rezolutní NE. Eva č.2 se pochlapila o něco víc, poslala odkazy hned dva: ubytovna po 24lidech (varianta ej) a křesťanská ubytovna po čtyřech (varianta ). Já sama jsem dostala kontakt na letištní hotel vzdálený 14km od Amsterodamu... někde na dálnici... což jsem smetla ze stolu ještě dřív, než paní v cestovce stačila vůbec doříct větu. Padaly i tak silný návrhy jako hausbót… ale přece jen jsme jen parazitující studenti, tudíž nemůžeme zaplatit dvě kila za cestu a pět litrů za loď, když si dost možná žádná z nás nebude pamatovat, kde jsme vůbec spaly. Jak teda vypadá konečný verdikt? Křesťani. Osobně si to ale hodlám užít naprosto NEKŘESŤANSKY!

MEZI NÁMI ŽENAMI

7. února 2008 v 21:03 | snowgirl |  MONOaDIAlogy
A: "Já toho hambáče chci, ale mám strach, že když ho sním, že se pak na bazéně nepotopím, jak budu mít nafouklý břicho…"
B: "To je dost možný. Třeba budeš první člověk, kterej skočí z věže, a zůstane naprosto suchej!"

"Koukni, jak seš ubohá, učesej se proboha..."

6. února 2008 v 19:57 | snowgirl |  HALABALA
Tak jsem si včera vyrazila sama na koncert. Připadala jsem si asi jako náš táta, kterej je i ve své páté životné dekádě schopnej nahodit na sebe prošoupanou džísku, a jít sám na Tři sestry se slovy, že tam určitě někoho potká. Vzhledem k tomu, že prostory olomouckého AMC klubu tenkrát byly až po okraj narvaný náckama všech věkových kategorií, dodnes nevím, koho tam přesně chtěl potkat. To jen ale taková odbočka.
Včera hrál v Akropoli Adolpho s kapelou. Měla jsem to datum v diáři zakroužkovaný asi měsíc dopředu. A nikdo se mnou nemohl (možná nechtěl) jít! Tak jsem šla basta fidli sama. Jak už jsem zmínila, otec mi předvedl, že vymetat koncerty coby solitér není žádná ostuda, tak jsem si řekla, že se nebudu bát vlka nic, namalovala jsem se a oblíkla adekvátně klubovému prostředí (bez džínové vesty podotýkám) a vyrazila jsem do víru Prahoměsta. Jak je v poslední době mou specialitou, musela jsem tam samozřejmě přijít pozdě. Fronta na lístky byla asi desetimetrová, téměř nehybná, tudíž reálně hrozilo, že stihnu tak možná konec. Vzhledem k tomu, že u vstupu trhali lístky dva muži, trvalo mi přemluvit je, že budu platit až při zpáteční cestě, cca deset sekund. Moje nová nachlazená image s hlasem vyžitého bezdomovce, skleněnýma očima a sestřihem á la květináč z OBI pravděpodobně udělala svoje.
Adolpho to měl zmenežovaný jako profík. Fakt. Přesně takhle si představuju studentskou kapelu. V rádiu by určitě řekli, že to bylo našlápnutý, vychytaný, cool a bůhvícoještě. Byla mi dost sympatická jejich komunikace s publikem… bez trapných keců mezi jednotlivýma songama. Přesně takový to mezi: neříkat málo ani zbytečně moc. Coby hudební analfabet, který nezvládne čistě zazpívat ani Měla jsem milého sokolíka, song, který mi máma kdysi naivně připravila pro nábor pětiletých do sboru (pravděpodobně si nevšimla, že namísto zpěvu kvílím jako meluzína), jsem -myslím- správně identifikovala nástroje jako elektrická kytara, bicí, saxofon a pak taky příčnou flétnu (to si ale nejsem úplně jistá). Celý dohromady mi to přišlo jako kapela vyšlechtěná ve druhé filiální generaci zkřížením kapel Polemic, Znouzecnost a dost možná i Billa /to ale jen skrz ty nástroje/.
Že se za blbost platí a za zpoždění dvojnásob, jsem se dozvěděla zpětně. Plzeňáci mi prý věnovali song. Bylo to pravděpodobně tehdy, když jsem se se supěním snažila co nejrychleji vyškrábat na kopec k Akropoli. Mně, která se Pavlíně tři roky posmívala, že propásla loni v září na koncertě v Prostějově dost hustý věnování od jejího muže (zpěváka Nirvana Revivalu). Jsem blbka. Jako paparazzi jsem nicméně pronikla do zákulisí a navíc mi bylo věnováno CD posprejovaný graffitovýma barvama.
Pánové vstupný nakonec nechtěli, při odchodu mi v šatně nutili dokonce o tři čísla větší pánskou bundu, což jsem s díky odmítla. Mám pocit, že zrovna tohle už ale nikoho nezajímá… Nakonec si nemůžu odpustit podotknout, že za posledního čtvrt roku jsem byla na dvou koncertech: na Gwen Stefani za patnáct kil a na Adolphovi zadarmo. To jsou přesně ty zážitky nezměřitelný nominální hodnotou. Pančitelka z ekonomie by ze mě měla radost. Pančitelka z hudebky asi ne.

NÁŠ NOVEJ NOUZOVEJ SLOGAN

5. února 2008 v 18:36 | snowgirl |  MONOaDIAlogy
"Vyřešte své problémy ještě většími problémy! Pak vám ty současné budou připadat naprosto malicherné!!!"

DOPRAVNÍ

4. února 2008 v 19:00 | jeden trošku sentimentální flák |  POEMS Rhapsody
I.
usnul jsi uprostřed
půlnoční tramvaje
(když sis mě minule
odvážel domů)
láska si jenom tak
zvonila na hraně
neměla tušení
za co a komu
II.
měla jsem na srdci
několik holých vět
(pár trochu ohraných
holčičích přání)
mít mockrát poprvé
a nikdy naposled
dát Ti kus ze sebe
v natáhlé dlani
III.
spal jsi a já jsem Ti
seděla na klíně
(chtěla jsem do kapsy
tuhletu blízkost)
vozit se do rána
ve staré šalině
mít ve Tvém životě
malinké místo…

IC EMIL a ohrožený druh

3. února 2008 v 22:22 | snowgirl |  THE X-FILES
Co je brutál? Že jsem se už na nástupišti s Alcmanem zakecala takovým způsobem, že nám málem ujel vlak. My čekaly Emila Zátopka zleva, a on si Emil přijel zprava. Prekérní situace. Hlavně že jsme měly zase plný ruce jídla na cestu. Ani taková demence, ke které nás ČD téměř při každé cestě z maloměsta do velkoměsta nutí - jakože ty vlezeš dovnitř, podržíš dvě místa, a já se zatím přibelhám s tím obřím lodním kufrem - se tentokrát nekonala. My totiž dokázaly nastoupit do vlaku ještě i po písknutí, místo k sezení už ale jaksi nebylo. Že se dá sedět celou cestu na zemi v jídelním voze a vypít klidně dva tři litry piva, jsme si už jednou vyzkoušely, a tak extrovní, že bychom to musely mít dvakrát, to zrovna nebylo. Chvíli jsme na chodbě spekulovaly, co s přeplněným Zátopkem, když se vedle nás otevřely dveře kupéčka, vykouknul z nich nejvíc sympatickej kluk a nabídnul nám svoje a kamarádovo místo k sezení. Bylo to jako výjev z druhé lekce tanečních nebo tak něco. Ten kluk totiž nebyl pod vlivem drog ani alkoholu. Chvíli jsme na něj nevěřícně koukaly, jestli si vůbec sám uvědomuje, co říká. Přiznejme si, ono není totéž pustit slečnu sednout na deset minut v tramvaji a pustit slečnu sednout na tři hodiny ve vlaku. Řekl, že je to v pohodě, že je mu stejně vevnitř horko, sbalil notebook a sednul si na zem do uličky. Nechápu. To byl ohroženej druh! Toho jsem si měla nechat podepsat na předloktí a týden se nemýt. V době, kdy by vás i člověk, ke kterýmu máte celkem dost velkou důvěru, nechal jet bez mrknutí oka přes půl Prahy v noci samotnou domů, vám naprosto cizí týpek uvolní na tři hodiny sedadlo a jde si sednout na zem? My: - Já mu telefon nedám. - Já taky ne. - Tak ho aspoň pozveme na pivo. - Musím se učit. - Já taky. - Ale je hodnej, že? - Jo, je. Ani MERCI by dneska nestačilo na naše děkuji.