SNOWGIRL na Blog.cz

Včera jsme měli workshop s Danielou Fischerovou, což je naprosto (ale naprosto!) ú-žas-ná paní. Mám s ní každý týden tři hodiny a jsem z ní úplně unešená. Chodí nás k ní asi 12: od třetí hodiny si nás všechny pamatuje jménem, do každé hodiny nám nosí buď Hariba nebo oříšky, čímž stírá jakousi pomyslnou bariéru mezi učitelem a žáky. Je výborná autorka a ještě lepší učitelka, ale to není to, kvůli čemu dnes píšu. Tato paní nám včera řekla naprosto jedničkovou historku:

šedavá má podzim rána

skoro jak zip z manšestráků

nebo onošený gaťky

brouzdám listím jen tak sama

mávám papírovým drakům

z dílny nejednoho taťky

sbírám přání z pod ořechů

abych si je vylouskala

než je budou mámy sušit

vítr jemně brousí střechu

tím svým usedavým trala

které zevnitř lechtá duši

kaštany na psacím stole

přemýšlí, jaký to bude

až se do nich pustí děti

špejle, co se válí kolem

jsou už snad naprosto všude

- je jich skoro jako smetí

to je toho… jejdamánky

čas ubírá na hodinách

od severu občas fouká

ráno zamrzají schránky

každý den však trochu jinak

aby bylo na co koukat

Prohlížela jsem si fotky ze čtvrteční akce a: 1) je tam vyfocenej takovej ten můj pohled, kdy by mi už nikdo neměl nosit ani toho nejmenšího panáka 2) zjistila jsem, že mě Pavouk zvedal třeba tak metr nad zem 3) nerozumím fotce č. P1010153, na které dřepím za jukeboxem 4) nerozumím ani fotce P1010161, kde Denisa hladí Evu po hlavě… tu hlavu má Eva položenou na baru jako pod gilotinou. Rozumím tomu, proč mi v pátek bylo špatně až do půl páté do odpoledne. Asi za to můžou ty piva. Ty čtyři piva. A ty panáky. Těch šest malých. A ty dva velký. A pak určitě taky ty, co nám vůbec nepsali na lístek. Už to fakt nezvládám jako zamlada.

Slíbila jsem mamině (asi je jedno z těch období, kdy spolu můžeme normálně komunikovat, a dokonce mi přijde fajn)… no, slíbila jsem jí, že už nebudu používat slova jako "hovno" a "prdel". Vydržela jsem to asi tři hodiny a zjistila jsem, že se mi dost výrazně zúžila slovní zásoba.

Taky jsem včera byla v Sazka Areně na paní Gwen von Stefani, Gwen de Stefani, Gwen Stefaniové… a bylo to luxusní. Abychom mohli fungovat, dali jsme si jednu takovou tu šťávičku, co se zajídá pomerančem se skořicí (v podstatě to nebyl panák, ale vitamín Cé), no a v Sazce potom pár skleniček sektu, jak jsme vznešeně nazývali bublinky v plastových skleničkách na stopce. No, paní Gwen zpívala na jezdících schodech a kolem ní poskakovalo několik Japonců coby taneční kompars. V jednu chvíli ta blonďatá šibalka dokonce přeběhla napříč Sazkou a zpívala normálně mezi těma sedačkama s lidma. Taky se za ten koncert asi šestkrát převlíkla, což jí naprosto schvaluju, jelikož to dělám běžně zhruba tak každý druhý ráno. Ale to je fuk, jen jsem chtěla říct těm, kteří se nám divili, že tam vůbec jdeme, že to bylo super.

Fixa mě tím novým albem taky příjemně překvapila. Když vím, co třeba dokázal předvíst za hrůzy na posledním albu Divokej Bill, kterýho nejspíš asi otextoval nějakej de Bill, jinak si opravdu nedokážu vysvětlit vznik textů jako: "Ty jsi váha muší, lehce tě něco vzruší, koukám jak tvý srdce buší", případně to o tom čmelákovi, co ho cosi láká, nebo o síti, která zmutovaným hlasem o-mo-tá-á-vá… jsem z Fixy nadšená. Hrozně se mi líbí tohle:

…

- vsuvka před samotnou přednáškou -

"Povím vám veselý příběh z mého jinak smutného života… Jel jsem metrem. Tam milion školáků s těma obrovskýma aktovkama, všichni se žduchali. Držel jsem se u tyče, tou jízdou jsem se celej třepal, a měl jsem sto chutí jim ty batohy rozkopat. Po chvilce jsem to už nevydržel, tak jsem se zkoušel jít chytnout jinam, a jeden z těch malých kluků mi říká: "Hele dědo, říká se s dovolením!" přičemž se začal hrozně a smát a povídá: "Tak už aspoň vím, na čem jsem!"

Phoebe (naštvaně):

"Na mém účtu se objevilo pět set dolarů navíc!"

Chandler:

"Fuj, dneska se dějou hrozný svinstva."

Joey:

"Nech si je!"

Phoebe:

"Nejsou moje, nepatří mi. Když si je nechám, bude to krádež."

Rachel:

"Ale když je utratíš, bude to normální nákup!"

Ten, kdo tady v pátek sebevědomě vykřikoval, že nejdřív práce, potom zábava, dnes pokorně přiznává, že se po ránu dostavil sušák všech sušáků. Tudíž lze snadno vyvodit, co se z těch dvou výše zmiňovaných veličin včera konalo :). Začalo to nevinně: Adél si žehlila vlasy a já jsem si je pro změnu točila. To, co nás obě spojovalo, byla láhev červeného vína odložená na pračce. A taky dvě sklenice na dlouhé stopce. Moje byla ta popatlaná od rtěnky, Adélina ta průzračně čistá. No: za tu dobu, než jsme od nás dojely do baru v Holešovicích, bych stihla dojet autem z Olomouce do Šternberka s mezipřistáním v Dolanech, a v každé hospodě si dát pivo. Časově by to vyšlo zhruba nastejno. To je úlet. Za peníze, které jsem platila, bych mohla v Olomouci pařit celý víkend nonstop a ještě se vozit z města i do města taxíkem. Je tu trošken draho. O tom, že bych chtěla v tom nóbl podniku panáka zelené za čtrnáct korun jsem raději mlčela: ještě by mě vyhodili :). Co jinak? Hamlet je přečtenej (a dobrý), příběh zbývá doladit. Taky jsem si dobře vytunila pokoj. Chtěla jsem na ty prázdný zdi nějakej plakát, ale stál by nejmíň tři kila, a stejně by se na tak velké ploše ztratil. Vyřešila jsem to tudíž nízko rozpočtově: koupila jsem čtyři různě barevný balící papíry a vystříhala z nich ruce. Včera jsem tak měla asi tři hodiny ručních prací, kdy jsem stříhala rychlostí Střihorukýho Edwarda. Prostě: hrála jsem si sama se sebou na školku. Nakonec jsem všechny ty ruce nalepila na zeď (zcela překvapivě). Sice vypadají trochu jako otisky slepičích pařátů, ale hned je ten pokoj veselejší. Ve mně se estét nezapře. Taky jsem vařila na oběd rizoto. Ani kuchař se ve mně nezapře, přičemž mě napadá následují hláška, co jsem kdesi slyšela: Když jsem byla malá, byla jsem namyšlená. Dnes už ale nemám nejmenší chybu. Mám, to víte, že mám. Zdravím Láďu a Dášu, jelikož nad jejich návštěvou mé srdce zaplesalo. Zaplesalo je dobrý slovo. Asi jako neřkuli.

BTW: Ve škole říkali, že kolik talentu jsme si s sebou přinesli, tolik si i odneseme. Tak mě napadalo, že je dobře, že se třeba nedá nula přenášet z místa na místo…

Po desíti měsících se dozvědět, že to dítě, co máte doma, vlastně není vaše? To je přesně totéž, jakoby nám teď někdo řekl, že Tomik vlastně není náš. Ale my naštěstí žádnej test DNA nepotřebujeme. Proč? Protože Tomáš junior vypadá jako Tomáš senior. A to je dostatečnej důvod, ne? Navíc: můj brácha má prima ségru (a ne jednu), takže není důvod, abychom ho s kýmkoliv měnili. Navíc znáte tu pohádku, jak se tam furt něco měnilo a měnilo, až to ten, co měnil, úplně provařil? Taky bychom mohli vyfasovat třeba křečka. Ale to by byl už extrém. Tomik je prostě náš a basta: vždyť brká jako taťka /ale pssst!/

Jako: oni se asi posrali. Každej týden test z angliny? Každej týden test z anglické literatury? Každých 14 dní test z němčiny? Na každej týden přečíst dvě knížky tloušťky Hamleta a Pýchy a předsudku? K tomu deník do rétoriky a úkoly na tvůrčí psaní? To si dělaj prdel, ne? Já jsem z fildy zvyklá tři měsíce večírkovat a měsíc se jakože učit… a ne takovejhle mazec… Sem myslela, že si budu jen tak jezdit metrem a šetřit penízky na Roxy a na Duplex… Asi jsem byla trošku naivní, že? Odpovím si s dovolením sama: ano, bylas. Přikývnutí hlavou a soucitnej pohled do zrcadla. Jo, a teď jsem si vzpomněla ještě na jednu věc: ona nás ta osoba, co učí rétoriku, nutila taky vrčet jako vrtačka… a že prý kdo to vydrží nejdýl. Chápete to? Já ne.

Dobrý den ze stověžaté matky… Tak mi konečně taky začal semestr. A? Vzhledem k tomu, že jsem nastoupila do rozjetýho vlaku (přestup z Brna do Prahy, dalo by se říct), musím po třech dnech konstatovat, že je to tady skvělý a že to předčilo veškerá má očekávání. A to jsem se bála jako prase. Asi takovej pocit, že jsem jako nová a jediná přišla do party lidí, kde se všichni už tři roky znaj… bylo mi z toho divně, nerada bývám středem pozornosti. A navíc se stydím před cizíma lidma. Takže to pro mě byl docela hard level… ale všichni se tady ke mně chovají nejvíc hezky (což bych v Praze tak jaksi nepředpokládala). A konečně (po x-letech) jsou ve škole hezcí kluci a je jich fakt kotel! Díky Bože. Kluci jsou třeba :).

Občas jde poznat, že nejsem z Prahy, ještě předtím, než vůbec promluvím. V metru se vždycky rozhlížím, na kterou stranu je východ, zatímco všichni ostatní jdou na jistotu. Taky jsem si jednou chtěla cvaknout jízdenku až dole, v tom vagónu… kde se samozřejmě nic cvaknout už jaksi nedá. Vtipný, no.

Taky si dávám děsnej pozor v novým bytě, abych třeba nenechala pastu na umyvadle, napadaný vlasy ve vaně, nebo bordel v kuchyni. Musím si hned ze startu udělat dobrou vizitku, aby se různý prasečárny později braly jako nedopatření a ne jako samozřejmost.

Co mě tady ještě překvapilo? Paní, která kojila naproti mně v buse. Byla to alabastrová blondýna a z prsa jí sál malej černoušek. To není tak úplně normální, že ne? Taky se mi v Olomouci nikdy nestalo, že bych jela v buse zároveň s Číňanama, černoškama a taky lesbama. Hustý no.

A ve škole? Paní na studijním se říká normálně "Zuzano". Předmět "rétorika" bude asi brutální: nejdřív jsme hodinu sborově opakovali slova a tleskali, a pak jsme si půl hodiny vybarvovali omalovánky: magisterský studium, prosím. Tohle byl asi tak jedinej extrém. Jinak máme největšího fešáka na angličtinu, němčina je taky o.k., na každej týden musíme přečíst dvě knížky, psát si deník a podobný srandy. Ale to hlavní: tvůrčí psaní je super. Vybrala jsem si povinně Borkovce a navíc Fischerovou. A máme první domácí úkol, z čehož jsem nejvíc nadšená a jakmile vymyslím něco dobrýho, okamžitě začnu psát. Téma zní: Příhoda z minulého převtělení. Napadlo mě, že hlavní postava bude buď kelímek od jogurtu nebo pivní flaška. Ale furt ještě nemám jasno, takže jsem nejvíc otevřená případným jiným nápadům (piště dolů). Musí to bejt ale fakt dobrý, protože konkurence je veliká. To je ale spíš takovej závazek pro mě samotnou. A budeme mít úkoly na každej týden. Jupííí. A na konci semestru autorský čtení v kavárně. Nejsem chlubilka, to ne, akorát jsem momentálně fakticky nadšená, tak mi to promiňte… nechci vám podstrkovat svoje momentální rozpoložení a servírovat vlastní život na stříbrným podnose víc než kdy jindy.

Jo, a z nákupu v IKEA, kam jsem se trmácela za účelem koupě peřin (ano, peřin!), kápla lampička, odpaďák, ramínka, svíčka a pláštěnka. Jsem tragéd. Mise peřiny se tak přesouvá opět na další den. Co se dá dělat, no… Pokud nehoří, nic se neděje. Žeano. Pokud se nepeřiní, mohl by to bejt časem problém. Ale já se s tím nějak poperu. Nashle