Září 2007

CESTA DO PRAVĚKU A DO ZÁHUBY taky tak trochu

29. září 2007 v 15:43 | snowgirl |  HALABALA
O tom, že neplánované akce bývají někdy stokrát zábavnější než ty, které jsou naplánované třeba čtyřicet dva dní dopředu, se podvědomě tak nějak ví. Včera se mi ani moc nikam jít nechtělo. A na masovou akci zvanou Svatováclavské slavnosti už vůbec ne. Možná tomu tak chtěla náhoda (možná že spíš slina), nakonec mě tam prostě nohy v těch černobílých jarmilkách zanesly. Fascinující bylo vidět, co dokáže udělat ohňostroj s těma opačného pohlaví než já. Všichni od osmiletých až po šedesátileté si tu ohnivou show nahrávali jako video do mobilu… takže samej malej Jarda, jak se říká. Opravdu úlet. Když jsem ještě viděla, jak s otevřenou pusou civí na kvintet prsatých spoře oděných tanečnic, musela jsem se smát: zvlášť když Vychi, který prý špatně vidí do dálky, přesně věděl, která z nich je nejhezčí apod. To, že mě, která jsem se s ním náhodou potakala v poledne v restauraci, si všiml až po deseti minutách prozvánění a téměř námořnické signalizace, tak ani nekomentuju :). Jak by řekl Alcman: JSOU TO PODDRUZI. Chtěla jsem jít domů brzy, a v podstatě se dá říct, že jsem brzy šla. Brzy ráno. Vzali jsme to prostě od Hanácké přes Václava, Rocket, Metro, Belmondo, Rasputina a Drápala… výsledkem čehož byl příchod domů o půl sedmé ráno. Teď musím hlavně rychle napsat dvě věci, na které bych nerada zapomněla. Takže. Pospa ani po sto třicáté osmé nezklamal: vypsat na něj kurs v Tip Sportu, přijdou o byznys. Co zase vyváděl? V podstatě nic, jen se rozhodl, že by si takhle navečer smlsnul na nějaké té míchačce. Přišla slečna servírka a ptá se: "Co si dáte?" A Pospa, který měl v rukávu eso v podobě míchaného drinku z rumu, fernetu a zelené, vykřikl: "Jednu Cestu do pravěku!" (jak se to celé v nápojáku jmenovalo). Slečna servírka patrně odkojená scénou z dědictví, kdy si nosatý Arnošt s Bolkem objednali Cestu kolem světa, jen cudně sklopila oči a nesměle se zeptala: "To je asi nějaký drink, že?" Nebudu vás ale napínat: po Cestě do pravěku, následoval další namíchanej panák jménem Šavle meče… po Šavlích a mečích pár piv… kulminace tentokrát proběhla zhruba v pět ráno, kdy Pospa usnul uprostřed diskotéky na pódiu. Na zádech. Chvíli se tam převaloval, přičemž nás po zážitku z Morávky nenapadlo nic lepšího, než ho obložit židlema, nacpat mu do uší a nosu slámky, na břicho popelník, tkaničky svázat… tušíte správně: opět spal jako dezole. Druhá věc: kamarádčin budoucí švagr mi tvrdil, že Taras Bulba není žádné literární dílo, že to jsou jen cigarety. A? Jasně, že to napsal ten Gogol, jak jsme i po pár pivech byly schopný vydolovat z paměti. A dnes jsem to pro jistotu i vygooglila. A? Well done, napsal to Gogol, bod pro mě. Jinak jsme se nejvíc pobavily, když jsme nad ránem s Alcmanem parodovaly to klučičí prskání, hekání a chrčení (beatbox). Taky jsme se domluvily, že 23.12. budeme u kluků slavit Štědrej den. Normálně s kaprem a všema náležitostma. Bude to dobrý, myslím…

VELKÁ JEDNOHUBKA z MALÉ MORÁVKY

20. září 2007 v 14:31 | snowgirl |  THE X-FILES
Takže telegraficky a možná i trochu psychopatologicky: slezli jsme se takhle v září na bečce už počtvrté… a… a… bylo to fakticky luxusní. Dohromady nás přijelo asi patnáct, chata neměla chybu, gril byl hned za rohem, technika a zvukaři nezklamali, prostě alles gutes. První bečka padla ještě v pátek, druhá v sobotu odpoledne. Třetí už nebyla, tudíž tržby v hospodě pod chatou číšníkům stoupaly rychlejc než horečka nedělní sportky. V pátek většina z nás nešla spát před pátou, Vychi s Tempošem dokonce nespali vůbec. Já se teda přiznám, že jsem si střihla čtyři hodiny spánku, jelikož Pospa na chodbě celkem dost hlasitě spal a Tempoš s Vychim nám pod oknem snídali pivo. No: druhý den se kluci šli naobědvat a při té příležitosti dole v hospodě vykalili šáňo. V poledne se pak Vychi s Tempošem, Večim, Basim a Jardou vypravili na výlet na louku naproti chaty. Zvláštnost je, že ačkoliv jsme na ně prakticky celou dobu viděli, dvakrát mi telefonovali a dokonce mi od nich přišla i jedna esemeska. On je ten chlast asi fakticky metla. Největší show však vypukla v sobotu odpoledne: jednak na Tempoše dolehla únava (ono kalit týden v kuse a ještě k tomu sem tam nespat není jen tak), takže se škraboškou na čele usnul prakticky v půlce rozhovoru. Zajímavé je, že spal vsedě na stole. Vydržel nás takhle bavit asi patnáct minut (pracovně jsme tohle Tempošovo usnutí nazvali STAGE 1).
Proč? Jelikož o pár metrů dál si ustlal na trávě pro změnu Pospa. (STAGE 2).
Zpočátku to vypadalo celkem nevinně: kromě toho, že chrápal, ničím nevzbuzoval pozornost. Ačkoliv jsem nejdřív tvrdila, že tam spí jako malé jezule, vzápětí jsem své tvrzení přehodnotila: spal tam jak malé dezole. Viz: "Ležíš tu jak malé dezolátko!" Nic z toho však Pospa bohužel nevnímal. Ze všeho nejdřív k němu přišel Ondra a se slovy: "Já si tě nazdobím jako v Anglickým králi," nicnetušícího Pospu obložil sedmikráskama.
To ale nebylo nic proti tomu, co následovalo potom. Nevím přesně v čí hlavě se zrodil ten geniální nápad postavit na Pospovi táborák. Jen tak: nanosit dřevo a něco na něm vytvořit. Jelikož vypitej Pospa spal opravdu tvrdě, nebyl v tom prakticky žádnej problém, protože se nijak nepřetáčel ani nedělal žádný nářezy. Výsledek vidíte zde:
Aby to však byl táborák se vším všudy, nesměly chybět lavičky, kytara, zpěv a klacky na opékání.
To vše kolem dokázal Pospík zaspat. Dilema nastalo v momentě, když jsme se rozhodovali, jestli to vše sklidit, než se probudí, a za pár dní mu ukázat fotky (to by asi nepobral), nebo ho nechat probudit pod tím vším dřevem a čekat, až se z toho vyhrabe. Nakonec teda zvítězil plán B: Pospa se prohrabal na denní světlo.
Všechno ostatní už v porovnání s tímto byl jen slabej odvar. Já s Vychim jsme například jakoby zapadli ve sněhové vánici (bylo přes dvacet stupňů), Ondřej simultálně přeložil do češtiny píseň umbrella -e-láááá- -eláááá- -ééé-, a sice deštník -štník- -štník- -éééé-, taky se tam objevily jedny "vzpažený mandle" namísto "zduřených mandlí", za zmínku stojí i Vychiho "trojnásobné boa z toaleťáku", večer pak zelený a jablíčka opět v té dolní hospodě plus taky tance všeho druhu. Zajímavý mohlo bejt i to, jak se ti dva koupali pod vodopádem, kolem kterýho vede normálně turistická stezka. To jsem ale viděla jen natočený na mobilu. Ke své smůle. Jako: nejvíc se mi tam líbilo. Díky všem, co přijeli. Kdyby se chtěl někdo vyjádřit, místa je tu dost.
E-lááááááááá

HLEDÁ SE HAFNIUM

9. září 2007 v 23:15 | snowgirl |  THE X-FILES
Přijdu do pokojíčku a najdu ségru ve stejné pozici jako v kteroukoliv jinou denní hodinu, a sice za compem. Zvláštností však je, že není na YouTube, na ICQ ani na Spolužácích, nýbrž vyplňuje periodickou tabulku prvků online. Ano, náš šestnáctiletý zevlínek se už osm dní po skončení prázdnin učí! Neuvěřitelné!!! Můj hlasitý údiv a viditelný úžas je přerušen jejím -machrovským- dotazem, kde se nachází v tabulce hafnium a rhodium, prvky, jejichž názvy si nejsem schopná zapamatovat déle než pár sekund. Není divu: na Čajkárně jsme si celé čtyři roky vystačili pouze s vodíkem, kyslíkem, chlórem, olovem a podobnýma srandama. Kde je hafnium tak opravdu netuším (pokud teda ségra našemu psovi nevymyslela novou přezdívku: v tom případě by se hafnium pravděpodobně válelo někde u boudy). Ale zpět k poloprázdné tabulce: oni z ní píšou testy podobně, jako jsme psávali kdysi dávno my ze slepé mapy. Prozíravost v systému testování vědomostí studentů jejich paní chemikářce opravdu upřít nelze. Je rovněž správné, že si náš teenager uvědomuje, že jsem chytřejší, a respektuje mě coby přirozenou autoritu, brzy jí však dojde, že ohledně hafnia a rhodia pláče na špatném hrobě. Na našem druholigovém gymplu se totiž psávaly testy z chemie naprosto jinak: pančitelka nám nadiktovala pět chemických vzorců a pět názvů kyselin, z čehož základ pravidelně tvořil amoniak, chlorovodík, kyselina sírová a chlorid sodný, abychom tento zapeklitý test během čtvrthodiny vyřešili. Za dvě chyby nám pak dávala obyčejně jedna mínus. Je to trošku paradox vzhledem k tomu, že v sedmé třídě na základce jsme psali testy z chemického názvosloví způsobem, kdy jsme museli rovnou odpovídat a čas ke kontrole prakticky nebyl. Systém známkování byl prostý: za chybu stupeň dolů… většinou jsme tak mívali lepší a horší pětky, jelikož nejsnazší vzorec v těchto testech obvykle býval tetrahydrogenfosfát a trihydrogenfoforečnan draselný. Jako: bývala jsem nabušená dobře, ale na gymplu jsem zakrněla. Není proto divu, že když na mě ségra do třetice vyrukuje ještě i se značkou samaria, přátelsky ji upozorním, že pokud mě bude ještě chvíli otravovat s takovýma blbostma, že jí asi brzy udělám taky jednu značku… na tvář. A bude to zcela netradičně značka rukonia! Připomínám, že ani dnes opravdu nejsem chytřejší než páťák… (dobrou + bonusový škleb do kamery)…

CESTOVNÍ HOREČKA (taková malá)

8. září 2007 v 14:24 | snowgirl |  HALABALA
Tak… a zase si připadám jak delegátka z cestovní kanceláře. Přípravy na akci Malá Morávka 2007 jsou v plném proudu. Jak se to pozná? Mám dvojnásobnej účet za telefon, co chvíli plnou paměť, otravuju všechny dokola a zároveň mi furt zvoní mobil. Letos by se nic nemuselo posrat (jsem si dala předsevzetí). Taky si musím pamatovat spoustu důležitejch detailů jakože Pavla s Kubisem nepijou pivo, Eva s Marťou nemají v batohu místo na masku, Tempoš hodlá dojet až v sobotu, Trči s Elis jen v pátek a podobně. Taky musím vymyslet, kdo vezme bedny, když je Michal za malou louží, a Anička musí napsat té ženské, jestli tam mají gril a ohniště. Taky bych měla Kubisovi připomenout, že by po třech letech konečně mohl dotáhnout kytaru. A bude třeba vybrat klíče od aut, aby nebyl průser jak loni a předpředloni. Ale těším se, to zas jo. Pokud vyjde všechno podle plánu, příští víkend touhle dobou už bude Pospa pít kečup, Vychi jíst kukuřici na zkrmení pro žirafy, Alcman bude mít v botách obutej spacák, podlaha bude lepit a čvachtat (dokud Tempoš nezačne vytírat) a všichni se na sebe budeme přiopile usmívat. Jo, a bude to nejvíc babí léto ze všech babích lét…

LUCINKA

6. září 2007 v 11:05 | snowgirl |  MONOaDIAlogy
Měla jsem prostě chuť na polívku ze sáčku. Kolem mě poskakovala malá a nejvíc zvědavě koukala, co to bude až to bude. Tak jí říkám: "To je taková polívka, víš?" A ona: "Taky papat polívku," a vyvalila na mě ty svoje oči. Zase jsem jí teda trpělivě odpověděla: "Tahle ale není pro malý děti… tam jsou jedy," čímž jsem obecně nazvala všechny ty éčka a glutamany, načež ona hned bleskově vyhrkla: "Taky papat jedy…!" To zas bude sranda, až jednou ve školce vyslepičí, že doma papáme jedy...

I TAKOVÉ DNY JSOU...

3. září 2007 v 12:30 | snowgirl |  HALABALA
Šest týdnů jsem se s Alcmanem neviděla. Nepsaly jsme si. Netelefonovaly jsme spolu. Bylo to zlý. Potřebovaly jsme bejt od sebe. I to nejsilnější přátelství to čas od času potřebuje. Možná jsem byla zlá a řekla víc, než jsem musela, ale ani ona si nebrala servítky. Už pět let mi visí nad postelí naše fotka s vypláznutýma jazykama, kolem které je napsáno Přátelství násobí radost a dělí žal… Deset let o sobě víme všechno… projely jsme na snowboardu několikrát Saalbach křížem krážem… střihly jsme si sedmdesát kiláků po Vltavě… vypily jsme x beček piva… propařily minimálně tisíc a jednu noc… dostávaly neomluvený hodiny, důtky a napomenutí… snědly cca tři sta balíčků chipsů… ujely několik kilometrů na bruslích i autem… A najednou nastala situace, že jsem vážně nevěděla co dál… pochybovala jsem. Minulou sobotu mi řekla: Ty bys mi vážně vydržela nenapsat, že jo? Já Tě znám. A já jí odpověděla: Nejspíš jo. Musely jsme si o tom promluvit mezi čtyřma očima a dvěma půllitry. Shodly jsme se, že to celý bylo horší než rozvod. Dostala jsem na usmířenou kalhotky z toho drahýho obchodu, co prý spojuje lidi různých barev, na kterých je napsáno: who finds a friend… finds a treasure. To je hezký, řekla bych. Anglicky to aspoň nezní jako takový klišé. Zase bude dobře… a víme to obě. Jen mě mrzí, že jsem prošvihla těch jejich šest fotek v Ženě a život z minulýho měsíce…