Baví mě pozorovat, jak malá ségra začíná mluvit: jak experimentuje s jazykem. Tuhle jsem zkoušela, jestli už fakticky všemu rozumí, když jsem se jí zeptala: "Luci, viděla´s toho tyranosaura, co u nás čůral na zahradě?" Její odpověď: "a-ňo," však dokázala, že to dvou a půlleté stvoření zatím moc důvěryhodným zdrojem informací teda není. Přestože si trochu vymýšlí, zdvořilá je skoro čítankově: od toho, co se naučila děkovat, děkuje téměř pořád a vesměs za vše. A není to žádné děkuju, díkes, díky, danke, dik ani nic podobného, nevinným hláskem malé bloňďaté holčičky distingovaně říká děkuji, a to i v situacích, kdy by dospělého člověka děkovat snad ani nenapadlo: obleču jí levou ponožku -děěěkuji-, obleču jí pravou ponožku -děěěkuji-, poplácám lopatkou její bábovku v kyblíku, aby se zaručeně povedla -děěěkuji-, nasliněným kapesníkem jí očistím pusu od zmrzliny -děěěkuji-… Až mám pocit, že kdyby ji naši vzali do divadla na pohádku, děkovala by možná ještě dobrou půlhodinu po tom, co by skončila šestá děkovačka. Lucinka zkrátka a dobře děkuje za dva.
Od té doby, co jsem jí naučila odpovídat na otázku "Kolik máš roků? - Dva," se také všechny předměty v našem okolí vyskytují výhradně ve dvou exemplářích. Obědvá dva knedlíky, po jídle chce dva bonbóny, dokonce ani počet měsíčků z jablka ke svačince nepřesahuje cifru dvou. Při jednom ze svým jazykových experimentů jsem zjistila, že na vině je v tomto případě především zájmeno kolik, které funguje v jejím dětském mozku podobně jako magnetický spínač. Přišla jsem za ní tehdy s nesmyslnou otázkou: "Lucinko, kolik se těšíš na dovolenou?" Nebylo žádným překvapením, že se ta rozumbrada netěšila ani moc, ani málo, nýbrž zcela netradičně dva. Historicky první ostudu tímto mámě způsobila u dětské lékařky, která jí při odchodu říká: "Lucinko, za to že jsi byla tak šikovná, máš tady od nás jeden obrázek." Myslím, že Lucka byla první a poslední devadesáti centimetrovej pacient, kterej na vyděšenou paní doktorku z fleku vybalil, že chce obrázky dva. Když nám to po příjezdu domů máma vyprávěla a rádoby výchovně se malé zeptala, kdo byl to nevychovaný děcko u paní doktorky, Lucinka odpověděla, že babička, čímž jsem se přesvědčila, že chodit v různých průserech se bez problémů dá i s velmi omezenou slovní zásobou.
Nedávno se v životě naší malé slečny udál jeden docela podstatný zlom: kalhotky se zmrzlinou nahradily plínku s kravičkou, a tak nám teď po baráku chodí malá chlubilka, která všem na potkání ukazuje kalhotky a zároveň kontroluje, zda je na sobě máme také my ostatní. Malinko mě to znepokojuje, jelikož musím být neustále ve střehu, protože moment kontroly spoďárů přichází zpravidla bez varování. Dá se tedy říct, že kalhotky (v tátově případě slipy) zažívají v naší rodině velký comeback: moje tanga a tátovo ranní pobíhání naostro se pomalu stávají minulostí. Není to tak dávno, co jsem spolu sbíraly prádlo ze šňůry. Největší pozornost si i tentokrát vysloužily právě kalhotky. Moje kalhotky, ač to nerada přiznávám, byly velký, zatímco o těch Lucčiných jsem řekla, že jsou malinkatý. Zrovna včera, když na sobě měla jedny z těch kalhotek, do kterých se teprve musí "dorůst" (padaly jí až ke kolenům), jsem se jí zvědavě zeptala: "Luci, nejsou ti ty kalhotky náhodou trošku velký?" Samozřejmě, že ty kalhotky, který jí občas sjely až ke kotníkům, velký nebyly. Ony totiž byly, abyste dobře věděli, malinkatý!
Zajímavé je také další mé zjištění, a sice že při výběru ze dvou možností, zvolí dítě vždy tu druhou, protože si ji lépe pamatuje. Dá se toho velmi snadno zneužít, což dobře ví i náš táta, který se jí rád před mámou ptá: "Luci, je hodnější máma, nebo táta?" Bez váhání tak z jejich úst zaznívá vždy odpověď táta, díky níž se náš otec pokaždé vítězoslavně rozhlíží kolem sebe, aby se ujistil, že jsme to všichni dobře slyšeli. Jeho nadšení mu většinou vydrží pouze do okamžiku, než se pro změnu já Lucky zeptám, jestli je táta hubenej, nebo tlustej.
Náš pohled na okolní svět tak díky dětskému myšlení získává zcela nový rozměr. Bzučící moucha se po srandovním upozornění: "mucha - zabit", nezdá být už natolik nesnesitelná, červenej uhřík na bradě po soucitném "bebinko, bóóólí?" už snad nikdy nemůže být označován za nechutného jebáka, autoatlas počmáraný zelenými kolečky, který vrací řidiči vozidla malý prcek se slovy: "Dárek. Dárek, taťko," vybízí k radosti, přestože dávno přestal plnit svůj účel. Rozbitá sklenička, která se musí "yhodit" namísto "vyhodit", nutí chtě nechtě k pousmání, přičemž střepy štěstí jsou v porovnání s brblající ratolestí jen slabším odvarem.
a dnes hlavně motoristickej výlet s Aničkou, Martinem a Alešem do Lednice (s velkým L). Jinak taky spor, jestli se říká intrikán nebo intrikář, máminy vyděšený oči, když jsem se odmítla rozjíždět do kopce na ruční brzdu, velikánův kyslíkovej dluh při šlapání do kopce, piknik v parku, bobřík hladu při nočním návratu z Irské, Tempošovo "zařvali jsme jak dva tarzani a odpadli jsme jako sýkorky", hodinový vrtání v hlavě, jak se jmenovala ta zrzka z Beverly Hills, co chodila Majklem Mančinim… jakože Sydney (bingo i s prémií), písničky z jukeboxu, který hrály asi tak tři hodiny po našem odchodu a tak všelijak. Jsem homo homo homo homo homo sapiens.
