SNOWGIRL na Blog.cz

Minulý týden, když jeden z mých šéfů během polední pauzy usnul v regále na přepravky (cca 80 cm nad zemí), jsem se už poněkolikáté přesvědčila, že přísloví jak si kdo ustele, tak si lehne, není tak zcela úplně jen záležitostí postele a peřiny.

Není to tak dávno, co si Anička během plesu na dvacet minut zdřímla v dvoudveřové skříňce bez poličky, stejně jako to není dávno, co nám táta usnul při lyžování během transportu kabinkovou lanovkou z bodu A do bodu B. Je sice pravda, že únava je živel podobný těm přírodním, překvapení, které nám však náš otec připravil na prostoru pětkrát pět metrů, bylo opravdu originální. Když jsme vlezli v nástupní stanici všichni tři dovnitř, nepřišlo nám se ségrou nijak podezřelé, že se táta prodírá davem Poláků, aby ukořistil místo na stání v pravém rožku zánovní kabiny. Popravdě jsem si chvíli dokonce myslela, že se hodlá během jízdy ukájet pohledem na alpská panoramata. O to větší bylo moje překvapení, když se kabina s patnácti lyžaři poněkud zákeřně zhoupla pod sloupem číslo šest. Přesně v tom okamžiku jsem totiž zaznamenala nekontrolovatelný pohyb v pravém rohu: náš otec se drcnutím lanovky probral z medvědího spánku a nabodl se na špice svých carvingových lyží, čímž se mimo jiné zařadil mezi opravdu malou hrstku lidí, kteří si dokáží ublížit ještě předtím, než se vůbec dopraví lanovkou na kopec.

O tom, že spát se dá opravdu kdekoliv a kdykoliv, jsem se přesvědčila na vlastní oči už loni během svého prázdninového pobytu za malou louží. V Anglii s námi pracoval černoch, který chodil během pracovní doby spávat do kontejneru s vyhozenými krabicemi. V praxi to vypadalo tak, že si ta čokoládová hadimrška strčila krabici od friťáku pod hlavu a přikryla se lupajícím bublinkovým igelitem sloužícím běžně jako ochranná vrstva výrobků nejrůznějšího druhu. A tak jsem de facto poprvé na vlastní kůži zjistila, jak v praxi vypadá skutečně černý humor.

Dodnes mě v paměti straší také vzpomínka na Zdendu, který nám usnul hned první den našeho alpského zájezdu nahý ve vaně. Zdenda se nikdy s ničím nesral: zatímco každý normální člověk si s sebou do koupelny nosí pyžamo a ručník, jemu bohatě stačí plechovka s pivem, telefon a popelník. Skutečnost, že by za sebou měl dokonce zavřít koupelnové dveře, bere více méně jako prvorepublikový přežitek, a tak jsme se vlastně nedobrovolně stali svědky toho, kterak usnul zapřený nohama o stěny vany, k všeobecné smůle ne jinak než v rouše Adamově. S přihlédnutím k faktu, kolik papírování by bylo s tím, kdyby se ten naháč ve vaně utopil, jsme tedy vymysleli plán na jeho bleskovou záchranu. Záchranná mise, které velel výjimečně střízlivý Viktor, mohla mít klidně páralovský název Mladý muž a bílá velryba Aneb jak neutopit doktora Mráčka. Viktorův plán měl tři fáze podobné těm z národního obrození, akorát s tím rozdílem, že nám nešlo ani tak o Zdendovo obrození jako spíš o jeho probuzení. Fáze číslo jedna byla tedy tradičně obranná, kdy bílá velryba z vany měla být v prvé řadě probranná, což se ne však úplně podařilo, a tak bylo nezbytně nutné přejít hned do fáze číslo dvě nazvané v souladu s tím, co následovalo, ofenzivní. Postavili jsme se do dveří koupelny a začali jsme po spokojeně oddychujícím Zdendovi házet všechno, co nám přišlo pod ruku, aby se konečně probral. Náš plán však selhal už v zárodku, a tak vlastně jediným výsledkem veškerého našeho úsilí zůstalo víčko plastové krabičky přisáté pod Zdendovým levým prsem. Asi po dvaceti minutách tak muselo chtě nechtě dojít k vyvrcholení snah národního probuzení. Byli jsem samí Češi, takže všechno bylo oukej. Statečný Viktor přišel k vaně a jedním mohutným škubnutím vytrhl špunt. Sice u toho brblal, že prý bude jak buzna, když se bude hrabat ve vaně s nahým Zdendou, nakonec však ten špunt přeci jen vyndal. Zdenál si tak chvilku ještě pospal v prázdné vaně a nakonec se v souladu s běžnými zvyklostmi uložil do postele.

Zajímavé bylo také to, co předvedl jeden můj kamarád, se kterým jsem loni sdílela stan na hudebním festivalu: frajer přišel asi v pět hodin ráno a začal na mě mluvit, což mě samozřejmě vzbudilo. Chlast z něj táhl tak, že se naše šusťákové iglů téměř otřásalo v základech, takže jsem rozepnula dveře, abych vyvětrala. Odpovědí na mou žádost, aby to pak nezapomněl zavřít, mi byl ne moc srozumitelný požadavek: "Radši nemluv, nebo se vzbudíš a už neusneš!" který byl přesně adekvátní počtu jím vypitých piv.

Spánek je odjakživa zdravý, není proto nic špatného na tom, spát na bizardních místech či v nezvyklou dobu. Zatímco jedněm k odpočinku stačí úsek mezi stanicemi Nezamyslice-Vyškov, jiní se v alkoholovém rauši dokáží vozit noční Ostravou i několik hodin v kuse. Konzervativci tradičně upřednostňují postel před skříní nebo regálem, otrlejší mnohdy vezmou za vděk prachobyčejnou lavičkou, houpačkou či pořádně vyfrézovanou silnicí. Němé tváře jako lední medvědi a suchozemské želvy každoročně prospí hned celý kvartál, naproti tomu třeba takové jepice by investicí do vodní postele rozhodně prohloupily. Kapitolou sama o sobě je pak Šípková Růženka, která na několikaletém spánku vybudovala celou svou kariéru. Až tedy příště uvidíte spát nějakého Supermana na stole v Litovelské, buďte k němu shovívaví. Taky by se mohlo klidně stát, že o něm budete číst za pár let svým dětem pohádku…