SNOWGIRL na Blog.cz

Ony to jsou fakt hlouposti, ale Lucka (2,5) mě dneska zase dostala. Přišla za mnou do pokojíku, tak jsem ji chvilku učila chytat balón, a pak jsem jí četla ty nejkrásnější básničky pro děti od Jana Skácela… a ona na mě ležela na posteli a bylo to hrozně hezký, jak vždycky opakovala slova, který se rýmujou, a tak. Když třeba místo "lán" říkala jenom "án", nebo když jí vůbec nešlo říct "aeroplán" (ani se nedivím). Když pak slezla dolů z postele, všimla si, že je na zemi pírko, který nejspíš vypadlo z polštáře nebo peřiny, a jelikož nevěděla, co to je, tak se toho peříčka normálně bála. Asi si myslela, že to je pavouk, zabit. Tak jí říkám: "Luci, to je pírko, běž ho hodit do koše…" A ona: "Bojim." A já: "Ale to je z peřinky, to nic přece nedělá! A ona zase: "Já bojim, Monika yhodit." Tak mi teda nezbylo nic jinýho, než to pírko vzít, a jít ho teda yhodit do koše. Jsem totiž odná ségra :)

Je to jako kdyby skončil hodně dlouhej tábor. V momentě, kdy jsme přestěhovaly nábytek na své původní místo, skončila další etapa v mým životě. Už nebude žádný noční povídání, nadávání na kluky, bláznění na chodbě, klepání na Káju… Zmizí měsíce, kdy se bude urputně hubnout, nebo naopak zoufale přežírat. Kde teď budu potkávat takový překvapení jako třináctky boty v ryze holčičím bytě, nebo dlažební kostky na ledničce? Dáša si už nebude povídat s neživýma věcma jako jsou polštáře a hrníčky, Eva nebude zakusovat chleba obrovskou cibulí… Bude to fakt těžký. Poslední tři dny jsem tam jen tak nostalgicky chodila a říkala jsem si tak tohle je můj poslední nákup v HáeMku, poslední ZARA, Mango (haha)… čtverhranné cosi za třináct (prý pizza)… šla jsem dvanáct zastávek pěšky a jenom jsem se koukala kolem sebe a říkala si, co všechno mi bude chybět… dokonce jsem se i při bruslení poprvé zastavila dřív než po šesti kilometrech, abych se jen tak koukala na Svratku… A když mi řekl Jaroušek, se kterým jsem tři roky vedla slovní válku, to, co mi řekl, tak to fakt nešlo nebrečet… Nezvládám takový věci, nechci se s nikým loučit… Nechávám tam kus svýho srdce… Vždyť já ani nebudu moct spát, když mi pod oknem nebude jezdit co čtvrt hodiny ten nejhlasitější vlak a když o osm pater níž nebude nikdo zpívat… Mám pocit, že už ani nebudu mít nikdy sousedy, kteří si cestou z hospody budou vyrážet zuby, lámat čelisti, popř. nalívat zapálený panáky na pusu. A taky by mě zajímalo co bude s tou kuchyňkou bez jediné židle? Je mi smutno… Je to jako když si vás po čtrnácti dnech vyzvednou natěšení rodiče a vy byste nejradějc zůstali na další turnus…

Byly jsme včera takový nějaký nostalgický, tak jsme s holkama listovaly naším kolejním deníkem, kterej píšeme od roku 2005, a střídavě jsme se smály a brečely, protože prostě víme, že už to všechno končí, že už to takový nikdy nebude…

- pár útržků -

… S Evou dneska není žádná zábava. Už třetí den cosi opisuje, kreslí si prabičíkovce a další jiný záležitosti pro biologickou sektu, takže na mě nemá skoro čas. Navíc mě ani nechce nechat jezdit na šuplíkách od stolu… /made in MON/

… Monísek řekl, že dnes už nepromluví, tak jsem zvědavá, jak dlouho jí to vydrží… (promluvila po 4,5 minutách)… /made in EVA/

… Tři banány stojí dvacet kaček? To je fakt hustý. To se ani nedivím, že už se na ně nestojí fronty jako kdysi… Jinak jsem přišla na to, že se dá jeden sáček čaje zalít a vypít klidně i třikrát, ale čím víckrát, tím to má menší koncentraci… jak se tak koukám na svůj třetí šálek z jednoho sáčku, pomalu mě přechází chuť… /made in MON/

… Když jsem přišla ze školy (cca ve 3hodiny), Dáša ležela celá zválená v posteli - prej udělala zkoušku a začala slavit už dopoledne… což je v pořádku… hospoda se otvírá v 17:00, 17:10 jsem už měla před sebou pivo, čekaly jsme, až dovalí Petr, a dlouhou chvíli jsme si krátily hraním karet… byla to docela prdel, jelikož Dáša si vymyslela svoje vlastní pravidla, a tak skoro furt vyhrávala… na těch kartách byla jedna velice zvláštní věc: kluk, dáma i král byli nakreslení jako muži… u kluka a krále by se to dalo pochopit, ale ta dáma s knírem mě neustále pletla, takže jsem ani pořádně nevěděla, co držím v ruce za karty… jo, a na esech bylo vždycky napsaný WINTER, nebo HERBST, nebo nějaký takový šílenosti… to se pak nemůže nikdo divit, že jsem nevyhrála… /made in MON/

… Volá mi taťka, tak mu povídám, jak jsem na tom, jak se těším, až tu zkoušku budu mít za sebou, a asi po desetiminutovém monologu, kdy on pronesl sotva tři slova, mi povídá: "Dobrý, tak čau!"… Nevím kdo, ale někdo tady určitě není v pořádku… /made in EVA/

… Dnes jsem přijela v 8:40 na kolej a zastihla jsem Moníska v polosedu na posteli s pastelkami a studijními materiály v ruce… bylo poměrně brzo, tak mě napadlo, jestli s těmi pomůckami náhodou nespí… /made in EVA/

… Minulej tejden se hrálo olympijský semifinále v ICE-HOCKEY… my versus slovenští braťja. Samozřejmě, že Češi Slovákům pěkně vyprášili kožíšek… jsem si z toho zapamatovala hlavně jednu památnou větu, a sice: "NAD TATROU SE BLÝSKÁ, ČECH SLOVÁKA TŘÍSKÁ… tak jsem se rozhodla, že to budeme příští rok zpívat Krčíkovi místo budíčku a vždycky ji u toho něčím rubneme, aby se rychleji probrala…

… jinak dnes jsem si udělala školní rekord: vydržela jsem od 8:20 do 16:40 ve škole… bez přestávky!... no, byl to docela hard core…

… Nakonec jsme seděli my čtyři u stolu, Mo se vsadila s Pavoukem o 100Kč, že ho porazí ve squashi, a pak jsme šli směr koleje. Po cestě jsme Mo hodili do velkého koše na PET lahve. Má po tom velký škrábanec na zádech… /made in EVA/

… ještě si dovolím na Dášu prásknout takovou kuriozitku, a sice že někdy nad ránem chlemtala zcela bezostyšně vodu z kolejního umyvadla… ano, přesně tu stejnou vodu, ze který mám po sprchování na stehnech takový ty červený pupínky a která nám neustále zanáší rychlovarnou konvici… je to hold labužnice, ta naše Dáša… /made in MON/

… a pak jsme si ještě zcela lišácky a prozíravě koupily nealko, který jsme bohužel musely schovat v lese, jelikož by nám to sekuriťáci vyhodili… no, a když jsme to šly asi v deset do toho lesa najít, tak už tam samozřejmě nic nebylo… takže musím konstatovat, že můj geniální plán trochu vyhořel… /made in MON/

Minulý týden, když jeden z mých šéfů během polední pauzy usnul v regále na přepravky (cca 80 cm nad zemí), jsem se už poněkolikáté přesvědčila, že přísloví jak si kdo ustele, tak si lehne, není tak zcela úplně jen záležitostí postele a peřiny.

Není to tak dávno, co si Anička během plesu na dvacet minut zdřímla v dvoudveřové skříňce bez poličky, stejně jako to není dávno, co nám táta usnul při lyžování během transportu kabinkovou lanovkou z bodu A do bodu B. Je sice pravda, že únava je živel podobný těm přírodním, překvapení, které nám však náš otec připravil na prostoru pětkrát pět metrů, bylo opravdu originální. Když jsme vlezli v nástupní stanici všichni tři dovnitř, nepřišlo nám se ségrou nijak podezřelé, že se táta prodírá davem Poláků, aby ukořistil místo na stání v pravém rožku zánovní kabiny. Popravdě jsem si chvíli dokonce myslela, že se hodlá během jízdy ukájet pohledem na alpská panoramata. O to větší bylo moje překvapení, když se kabina s patnácti lyžaři poněkud zákeřně zhoupla pod sloupem číslo šest. Přesně v tom okamžiku jsem totiž zaznamenala nekontrolovatelný pohyb v pravém rohu: náš otec se drcnutím lanovky probral z medvědího spánku a nabodl se na špice svých carvingových lyží, čímž se mimo jiné zařadil mezi opravdu malou hrstku lidí, kteří si dokáží ublížit ještě předtím, než se vůbec dopraví lanovkou na kopec.

O tom, že spát se dá opravdu kdekoliv a kdykoliv, jsem se přesvědčila na vlastní oči už loni během svého prázdninového pobytu za malou louží. V Anglii s námi pracoval černoch, který chodil během pracovní doby spávat do kontejneru s vyhozenými krabicemi. V praxi to vypadalo tak, že si ta čokoládová hadimrška strčila krabici od friťáku pod hlavu a přikryla se lupajícím bublinkovým igelitem sloužícím běžně jako ochranná vrstva výrobků nejrůznějšího druhu. A tak jsem de facto poprvé na vlastní kůži zjistila, jak v praxi vypadá skutečně černý humor.

Dodnes mě v paměti straší také vzpomínka na Zdendu, který nám usnul hned první den našeho alpského zájezdu nahý ve vaně. Zdenda se nikdy s ničím nesral: zatímco každý normální člověk si s sebou do koupelny nosí pyžamo a ručník, jemu bohatě stačí plechovka s pivem, telefon a popelník. Skutečnost, že by za sebou měl dokonce zavřít koupelnové dveře, bere více méně jako prvorepublikový přežitek, a tak jsme se vlastně nedobrovolně stali svědky toho, kterak usnul zapřený nohama o stěny vany, k všeobecné smůle ne jinak než v rouše Adamově. S přihlédnutím k faktu, kolik papírování by bylo s tím, kdyby se ten naháč ve vaně utopil, jsme tedy vymysleli plán na jeho bleskovou záchranu. Záchranná mise, které velel výjimečně střízlivý Viktor, mohla mít klidně páralovský název Mladý muž a bílá velryba Aneb jak neutopit doktora Mráčka. Viktorův plán měl tři fáze podobné těm z národního obrození, akorát s tím rozdílem, že nám nešlo ani tak o Zdendovo obrození jako spíš o jeho probuzení. Fáze číslo jedna byla tedy tradičně obranná, kdy bílá velryba z vany měla být v prvé řadě probranná, což se ne však úplně podařilo, a tak bylo nezbytně nutné přejít hned do fáze číslo dvě nazvané v souladu s tím, co následovalo, ofenzivní. Postavili jsme se do dveří koupelny a začali jsme po spokojeně oddychujícím Zdendovi házet všechno, co nám přišlo pod ruku, aby se konečně probral. Náš plán však selhal už v zárodku, a tak vlastně jediným výsledkem veškerého našeho úsilí zůstalo víčko plastové krabičky přisáté pod Zdendovým levým prsem. Asi po dvaceti minutách tak muselo chtě nechtě dojít k vyvrcholení snah národního probuzení. Byli jsem samí Češi, takže všechno bylo oukej. Statečný Viktor přišel k vaně a jedním mohutným škubnutím vytrhl špunt. Sice u toho brblal, že prý bude jak buzna, když se bude hrabat ve vaně s nahým Zdendou, nakonec však ten špunt přeci jen vyndal. Zdenál si tak chvilku ještě pospal v prázdné vaně a nakonec se v souladu s běžnými zvyklostmi uložil do postele.

Zajímavé bylo také to, co předvedl jeden můj kamarád, se kterým jsem loni sdílela stan na hudebním festivalu: frajer přišel asi v pět hodin ráno a začal na mě mluvit, což mě samozřejmě vzbudilo. Chlast z něj táhl tak, že se naše šusťákové iglů téměř otřásalo v základech, takže jsem rozepnula dveře, abych vyvětrala. Odpovědí na mou žádost, aby to pak nezapomněl zavřít, mi byl ne moc srozumitelný požadavek: "Radši nemluv, nebo se vzbudíš a už neusneš!" který byl přesně adekvátní počtu jím vypitých piv.

Spánek je odjakživa zdravý, není proto nic špatného na tom, spát na bizardních místech či v nezvyklou dobu. Zatímco jedněm k odpočinku stačí úsek mezi stanicemi Nezamyslice-Vyškov, jiní se v alkoholovém rauši dokáží vozit noční Ostravou i několik hodin v kuse. Konzervativci tradičně upřednostňují postel před skříní nebo regálem, otrlejší mnohdy vezmou za vděk prachobyčejnou lavičkou, houpačkou či pořádně vyfrézovanou silnicí. Němé tváře jako lední medvědi a suchozemské želvy každoročně prospí hned celý kvartál, naproti tomu třeba takové jepice by investicí do vodní postele rozhodně prohloupily. Kapitolou sama o sobě je pak Šípková Růženka, která na několikaletém spánku vybudovala celou svou kariéru. Až tedy příště uvidíte spát nějakého Supermana na stole v Litovelské, buďte k němu shovívaví. Taky by se mohlo klidně stát, že o něm budete číst za pár let svým dětem pohádku…

Jako. Přijedu po měsíci na koleje a normální anarchie: na stole mám hrnek s plesnivým čajem, na Eviným stole se válí dva kondomy. Lednička se pyšní raritou v podobě shnilé okurky a čtyř plesnivých rajčat uvnitř a jedné dlažební kostky zvenku. Ano, na ledničce se vedle koření válí dlažební kostka! Bych se ani nedivila, kdybych našla na záchodě třeba rozjezenou tatranku nebo cizí trencle. To je fakt hard core, co dokážou čtyři holky…

Tak, zvládnuto! A babička se bude moct pochlubit paní Huličkové, až se potkají před barákem, že teda ta naše Monička udělala bakalářský státnice. Cha-chááá. Asi takovej pocit, jakože jsem vyhodila všechny papírky s cyrilicí do koše a nejvíc zvrhle jsem se u toho usmívala. Ty skripta hodlám spálit při prvním grilování. Normálně si na tom opeču hovězí přední bez kosti :). A už to nikdy (nikdy!) neuvidim. Tak včera definitivně odzvonilo úchylnejm otázkám typu kdy vyšel Spisovnej slovník pro školu a veřejnost, jak vzniklo H, jestli je J klouzavá hláska, jaxe jmenujou jednotlivý části přirovnání, co to je hexametr apod. Až by se člověk normálně styděl, že to ví. Jinak: obhajobu jsme s Heďou zvládly, aniž bychom četly posudky oponenta, jelikož jsme si je jaxi zapomněly vyzvednout u paní sekretářky. To je teprve hard core. Takže to, co si jiní doma rozmýšleli, že té komisi řeknou, jsme obě dvě musely vymyslet během půl minuty… to byl takovej adrenalinovej sport, dalo by se říct. Dvojka je krásná. Valím s dědou na oběd, do posilky, na koupák, k Zuz na grilovačku a vůbec… hodlám dohnat ten poslední měsíc, kterej podobným povyražením zrovna dvakrát nepřál… Jo, a něco mi dolů napiště, já si to pak přečtu :o. Spánembohem

Myslíte, že bude Bush šťastnej, až dostane CD Parkanové a Vyčítala s písní o radarové základně? Já myslím, že určitě...

Je super, že se nemusím učit jen vsedě, ale můžu ležet třeba i na pravým boku, na levým boku, na zádech, můžu mít taky klidně jednu nohu na stole nebo na starý bedně k počálu. Několik dní si už taky šoupu postelí vždycky večer dvacet centimetrů od zdi (k lampě) a ráno zase nazpět. Mám dvě trasy, po kterých se poslední tejden pohybuju: k záchodu a k ledničce. Taky nemám ani moc velkou spotřebu hader. Týden si už frčím na jedněch teplákách, triček teda padlo o poznání víc. V pokoji mám několik hromádek. (To zní docela vtipně, že? Taky jsem ale mohla napsat "v pokoji jsem udělala několik hromádek".) Takže abych to upřesnila: v pokoji mám několik hromádek s učením. U skříně se válí sešit se starší českou, vedle skripta staroslověnštiny, pak historická mluvnice a starý seminárky. To je hromada největšího humusu. Na druhé straně se povaluje asi pět set papírů s morfologií, fonetikou, stylistikou a ještě čímsi a na okně je postavená pěticentimetrová Příruční mluvnice češtiny (btw. trošku zavádějící název: "příruční" se snad nemůže jmenovat něco, co má osm set stran, ne?) a vedle deseticentimetrová Česká literatura od počátků k dnešku. Tradičně nejpoužívanější je však Literatura v kostce a Čtenářský deník v kostce. Nejraději bych totiž kompletně všechno v kostce :). A zejtra budu vařit masox, ten je taky v kostce.