Na vlakovém nádraží trávím docela dost času. Vím, kde prodávají nejlepší párek v rohlíku, za jak dlouho se dá doběhnout z nádražní hospody na nástupiště číslo tři, stejně jako vím, že když náhodou přijdu pět až deset minut po "pravidelném odjezdu vlaku", že tam vlak stále ještě bude stát.
Dá se na to spolehnout skoro stejně dobře jako na to, že alespoň na dvou z pěti dveří, co vedou do haly olomouckého nádraží, bude nápis: V PORUŠE. A ty třetí budou v poruše taky, akorát na nich nebude napsaný zhola nic.
Jelikož jsem se jaksi omezila výhradně na cestování mezi Olomoucí a Brnem čili místem mého domova a místem mých studií, čas od času se mi stává, že na olomouckém nádraží popleteně žádám o lístek do Olomouce a na brněnském pro změnu zase o lístek do Brna. To se paní za plexisklem vždycky náramně diví.
Když mám do odjezdu vlaku chvíli času, pohledem přepočítám hlouček bezdomovců, jestli nám někdo náhodou od minulého týdne neumrznul, vyslechnu si, že vlak s poněkud nevlakovým jménem, Jaroslav Hašek, přijede ke třetímu nástupišti, zatímco Leoš Janáček už dávno troubí u pětky a Emil Zátopek má pro změnu dvacetiminutové zpoždění, kvůli čemuž se asi slavná běžecká legenda musí obracet v hrobě. Emil Zátopek (člověk) býval všude první, zatímco Emil Zátopek (vlak) si klidně dopřeje dvacetiminutové manko. Je docela ironií, že všichni tito slavní lidé po sobě třeba nepojmenovali svoje děti, protože jim to přišlo blbý, a dnes se po nich jmenuje kdejakej vlak. Asi se zase někde sešlo pár moudrých hlav… Ti, co se na nádraží nepohybují moc často musí být docela vyděšení, když se zničehonic z rozhlasu začne ozývat, že od Šumperka přijede Hašek, od Ostravy Smetana a od Přerova Zátopek. Když to pak ještě zopakují anglicky a německy, dává vstřebání této informace dost zabrat i mně samotné, a to už jsem na to docela zvyklá… Co teprve, chudáci, příležitostní cestující?
Připočteme-li k tomu ještě známou báseň, psanou volným veršem, recitovanou staničním rozhlasem rovněž trojjazyčně: …vozy první třídy, vůz se službou úschova během přepravy a vůz se službou přepravy cestujících na vozíku jsou řazeny za lokomotivou…, je hned o zábavu postaráno. Pokud jste se až dosud domnívali, že vozy pro přepravu cestujících na vozíku jsou určeny pro naše invalidní spoluobčany, hluboce jste se mýlili. Přeprava na vozíku je taková specialita Českých drah. Zkrátka, pokud vám nedělají dobře uzavřené prostory či snad klaustrofobní kupé, za drobný příplatek vás dráhy přepraví na vozíku. Normálně vás zaháknou za poslední vagón v takové dřevěné bedýnce, kam teda průvodčí moc nechodí, a dopraví vás na požadované místo. Na vozíku je však lepší cestovat za slunného počasí. Míň to pak drncá.
Sama jezdím přeplněným rychlíkem Bradlo. Bradlo dělá svému jménu opravdu čest: kupé jsou obsazená do posledního místa, takže nezbývá, než zaujmout místo v uličce a pevně se chytit bradla, nebo madla, nebo co to vlastně je… ta tyč pod oknem, a čekat, než se ke mně odněkud procpe pan průvodčí. Většina průvodčích, co jezdí na trase Olomouc-Brno, trpí profesní deformací. Jsou to v podstatě takoví roboti R.U.R.: roboti úřadující v rychlíku. Jako mašiny si vždycky zpod modré čepice zabrblají: "Dobrý den, přistoupili?" Nejenom, že neřeknou kdo a kam, ani nečekají na odpověď a pokračují ve svém monologu: "Vaše jízdenky, prosím?" Jak si to ale takhle nezúčastněně pobrblávají pod vousy, zní to ve výsledku následovně: "Dobrý den, přistoupily vaše jízdenky, prosím?" Tak si vždycky jen v duchu říkám, že moje jízdenka se mnou, sakra, jede už z Olomouce… že nikde nepřistupovala. Pořád naivně čekám, kdy začnou mluvit normálně, bohužel však stále ubývá průvodčích, kteří se ptají, zda někdo přistoupil, a přibývá dotazů, jestli přistoupily jízdenky.
Než rychlík dorazí do Brna, obvykle si dvakrát až třikrát přizastaví někde v poli. V Brně je pak dobré si pamatovat, na které nástupiště přijedete a ze kterého nástupiště odjíždíte, jelikož brněnské nádraží se pyšní rovněž jednou raritou: věčně nefungujícími odjezdovými a příjezdovými tabulemi. Nad hlavami cestujících v nádražní hale se sice třepotá plno různých písmenek a číslic, ale informace žádné. Nemají ty tabule totiž jaksi moc seřízené. Vynalézavci si zde proto krátí čas hraním scrabble, prvňáčci tahají maminky za rukávy, že by takový vychytaný digitální pořadače na písmenka chtěli taky, a lidé s podezřením na oční vadu si tu se zakrytým pravým okem dělají samovyšetření, když zkouší číst jednotlivá písmena na porouchaných informačních tabulích. Akorát cestující popleteně pobíhají mezi nástupišti a ptají se sebe navzájem, co odkud a kam jede. Většinou si však i přes tyto drobné peripetie každý svého Haška nakonec najde…