Vzpomínám si, jak jsme se tak před dvěma měsíci s Evou koukaly na Třináctou komnatu Venduly Svobodové. Vykládala před televizní kamerou o tom, jak jí umřela nemocná dcera Klárka na leukémii. Byla jsem tenkrát fakt ráda, že bylo zhasnutý, protože mi u toho hrozně tekly slzy. Bylo to fakt smutný. Takovej ten scénář, co si vymýšlí sám život. Asi i proto ta holčička nakonec umřela, zatímco v každým druhým americkým filmu by se za pět minut dvanáct našel vhodnej dárce kostní dřeně...
Říkala jsem si, kde se v té ženské bere tolik síly, že o tom všem dokáže otevřeně mluvit, a přitom třeba do kamery ukazuje starý obrázky, co nakreslilo její mrtvý dítě. Je to fakt hustý. Že někdo z vašeho neštěstí natočí dokument, kterej pak v pátek večer vidí půlka republiky a jí u toho brambůrky. Už jen to, že vyprávíte před upoceným kameramanem a redaktorkou, která je víc redaktorka než člověk, příběh o tom, jak vám o půlnoci zavolají, že vám umírá dítě…
Nechápala jsem to. Ona mluvila a celou dobu jí z očí kapaly slzy. Asi toho museli taky hodně vystříhat, protože ono jaksi nejde třeba dvacet minut brečet pořád stejně. To její vyprávění pak vystřídal záběr na obývák manželů Svobodových, kde seděla na pohovce Vendula a vedle ní její manžel, skladatel Karel Svoboda. O kus dál byla postýlka, ve které spal malej chlapeček. Jejich malej chlapeček, kterej se jim narodil dva roky po tom, co umřela Klárka. Každej divák to bral jako takovou satisfakci… přišli o dceru, mají syna. Když si ho Vendula Svobodová před kamerou pochovala, v jejích smutných očích se zaleskla radost. Dokonce i pan veleskladatel Svoboda, kterej celou dobu vypadal, že tam sedí jen jako kompars, se na svýho syna díval stejně pyšně, jako se dívají všichni rodiče na svoje děti…
To bylo před dvěma měsíci. Dnes sáhnu po novinách a přestože nejde o bulvár, na první straně je obrovskej titulek: SMRT SKLADATELE. Tak si v duchu říkám. Ty vole, to snad ne. A hned mi hlavou proběhla ta scéna z té Třinácté komnaty. Jak se mohl zabít, po tom co s manželkou překonali takovou tragédii, jakou smrt dcery? Jak se může, sakra, zabít, když má doma dvouletý dítě? Na netu se hned objevily různý spekulace proč. Jakože jim to třeba v manželství neklape a tak. Bože, co to je za hovadinu? Sedmdesátiletej chlap se přece nebude zabíjet, že mu to doma neklape. Nebo že má nějakou nemoc. Což pitva prej neprokázala. Nebo prostě jen proto, že měl deprese. Ok, borec má deprese, tak se odpráskne doma na zahradě. Za deset let tam bude třeba běhat ten jeho malej syn. Copak vůbec nepřemýšlel, jak bude jeho manželce, až ho najde u nich před barákem v hromadě sněhu s kulkou hlavě? Já to prostě fakt nechápu. Normálně bych mu za to dala facku. Podle mě to je nejvíc sobecký gesto, co mohl udělat. Deprese nedeprese. Je to zbabělec. Takhle se problémy neřeší. A není to omluvitelný ani tím, že napsal jakousi Lady Carneval…
-----
Jsem to psala Alče, paní pohodářce: Slyšelas to o tom Svobodovi? On se zabil!!! A ona mi na to napsala: Hm. Asi se mu tady nelíbilo… /trošku černej humor…
