Měřím bezmála metr. Máma si udělala minulý týden čáru na futra a jsem větší než minule hned o velikost pěšáka z šachů. Svým způsobem jsem taky pěšák. Od momentu, kdy jsem si na přelomu období, v němž padá listí, a období, v němž už padá sníh, podruhé esovitě prohnula páteř, jsem pěšák. Konečně se tak nemusím koukat na svět z perspektivy víceúčelového vysavače.
Mám hnědá kukadla. Máma jim někdy říká i oči. Většinou, když se s nimi zkouším koukat zespodu nahoru jakoby přes ta černá vlákna, co se nápadně podobají těm na zubním kartáčku. Nevím, do jaké míry je to normální, ale většinou, když se za naším dvoukřídlovým oknem z vysoce kvalitního profilového systému ALUPLAST objeví barva černá jako uhlí, se mi ty kukadlovité oči samy od sebe zavírají. Až budu umět víc slov, určitě se mámy zeptám, jestli mě čáp náhodou nepřinesl z výprodeje. Když mám ty oči takový porouchaný.
Taky mám v obličeji červeně orámovanou díru. Máma mi do ní strká nejrůznější věci, a to hned několikrát denně. Bojím se, že je jednou všechny bude chtít zpátky, ale ony už tam nebudou. Že mě pak přestane mít ráda. Nerozumím tomu, proč když mi tam strká lžičku nebo kartáček, proč si je vždycky bere zpátky, zatímco ty ostatní věci tam nechává. Myslím, že si je ve mně schovává před tátou, ale nejsem si tím tak úplně jistá.
Od toho, co si mě naši přinesli tehdy domů v příšerným krajkovým spacáku, se teda pravidelně zvětšuju. Už mi kupují i větší pleny. Ty tříhvězdičkový. Z reklamy! Mám hodně kusů látek na zahalení. Naši si mě pořád převlékají. Myslím, že se už pokouší zjistit, jakou mám typologii pleti. Jestli jsem typ jarní, nebo podzimní. Já si zatím na vizáž ale moc nepotrpím. Vždyť jsou to teprve dvě rozmražení ledničky, co jsem se postavila poprvé na zadní.
Mí rodiče se snaží vnést do mého života určitý řád. Řečeno řečí slovníku: chtějí do mého života vnést souhrn zásad a pravidel, podle nichž se něco děje.
Vždycky, když se třikrát vyspím od toho, kdy dávají v televizi Arabelu, mi máma stříhá nehty. To mi pokaždé skřípne pod svou mohutnou paži nejprve ruku levou, a pak pravou, a prst po prstu mi zkracuje všechny ty kožní deriváty. Ona sama je má růžový, takže v nehtech jsem určitě po tátovi. De facto jsem se potatila v nehtech. Doufám, že si toho táta taky všimnul!
Když se pak vyspím ještě dvakrát, chodí k nám pravidelně na návštěvu moje matka za dvacet let. Přináší buďto jablka, nebo pomeranče, v závislosti na ročním období. Musím se přiznat, že mám z matky za dvacet let poněkud rozporuplné pocity. Nutí mě, abych se před jídlem umývala přípravkem na očištění a zvoňavění rukou, sama mi však někdy mou červeně orámovanou díru čistí svým nasliněným bavlněným kapesníkem.
Někdy s ní chodí i otec za třicet let. Ten na mě ale většinou jen kouká zpovzdálí. Ovoce mi nosí společné, nikdy tedy nedostávám dvě jablka, nebo dva pomeranče, v závislosti na ročním období.
Každé páté vyspání po Arabele se v našem obýváku slézá celá rodina. Vím to na chlup přesně. Díky své dokonalé časové analýze mám ty nejlepší předpoklady, že budu mít za takových patnáct nazdobení vánočního stromu ten nejpřehlednější menstruační kalendář široko daleko. Rodiče a rodiče za dvacet až třicet let si o mě tedy nad lahvinkou něčeho ostřejšího čas od času vykládají. Já si většinou promýšlím tak jedno vyspání dopředu, jakou estrádu si pro tuto rodinnou slezinu vymyslím. Minule jsem před nimi vydala zvuk jako pejsánek jorkšírovitého typu, a oni z toho byli paf ještě u druhé lahve…
