"A kapra od nás chtít letos nebudete?" Zeptala se jen tak mimochodem naše babička loni pár dní před Štědrým dnem. Zřejmě se domnívala, že má svýho synátora natolik dobře přečtenýho, že rozhodně kusem slizoučké, syrové a hlavně zabité rybky přece jen nepohrdne. To byla ovšem na omylu. A já taky. Táta nejen ji, ale i mě, svou bleskovou odpovědí naprosto odzbrojil. "My budeme mít rybu čerstvou. Díky, nechejte si něco na mrazák."
Abych pravdu řekla, jeho odpověď ve mně vyvolala mírnou skepsi, ale raději jsem jeho rozhodnutí nijak nekomentovala. Chce zabíjet kapra sám, dobrá, ať si ho teda sám zabijí. Kat jako kat, hlavně že bude na Štědrej den co do pusy. A hlavně do bříška. Jestli si při tom rybím mordu sám něco udělá, jakože by mě nějaký to pořezáníčko vůbec nepřekvapilo, dobře mu tak.
Dvacátýho třetího ráno se taťkóza probudil nějak podezřele brzy. Až jsem měla strach, jestli on nám neomarodil??? Posilnil se na cestu svojí oblíbenou pochoutkou, celozrnným chlebem s nízkotučným sýrem, zapil to douškem čehosi tvrdšího z jeho soukromé vinné ledničky a vyrazil do víru VánoMěsta.
Bylo mi divný, že ještě o půl druhý odpoledne nebyl z nákupu kapra zpátky. No nic, třeba se po cestě někde zaplkal, to by v tomhle adventním čase nebylo nic až zas tak neobvyklýho.
Ale ejhle. Tři nula pět se rozletěly dveře. Stál v nich náš mrazem prokřehlý otec s prazdným košíkem téměř přimrzlým k levé ruce. Byl to košík na kapra bez kapra. V druhé ruce, taky bohužel levé, svíral dvě balení čehosi, co zdobil obrovskej fosforovej nápis V AKCI.
Je to smutné, ale my, kteří jsme podle všech prognóz měli u Štědrovečerní tabule (spíš tabulky) jíst toho nejčerstvějšího kapra ze všech kaprů, šampióna všech šampiónů, díky němuž byla odmítnuta bezpracná rybí mrtvolka od bábrle, jsme nakonec večeřeli jakousi slanovodní příšeru.
Viděl to kdy kdo, dobrý Bože, jíst na Vánoce mořskou štiku???
Já to teda viděla. A od tý doby vím, že ty nejčerstvější ryby jsou den před Štědrým dnem už dávno vyprodaný…