SNOWGIRL na Blog.cz

Tak nám letos poprvé přinesla moje mladší sestra jako součást vysvědčení i jakýsi cár papíru s dvoucentimetrovým nápisem VÝSTUPNÍ HODNOCENÍ. Bylo samozřejmě mojí povinností (jako starší sestry) seznámit se s obsahem tohoto formuláře, abych věděla, na čem konkrétně máme u sestry zapracovat ve chvílích, kdy ji zrovna nebudu učit kouřit trávu nebo ji nebudu zasvěcovat do tajů pohlavního života.

Celá nadržená jsem se okamžitě pustila do čtení, protože jsem tušila, že by z toho mohla koukat nějaká kulišárna. A nebyla jsem daleko od pravdy:

Jakmile se mi podařilo rozdýchat tu pětiminutovou salvu smíchu, která po přečtení tohoto opravdu "formálního" dokumentu následovala, nedalo mi to a jako první jsem se samozřejmě ségry musela zeptat, jestli si pančitelka náhodou nedělá prdel. Devět holých vět napsaných stylem žáka páté třídy… tak to teda potěš koště. Být tam mezi jednotlivými větami místo teček STOP, snad bych si i myslela, že nám ze školy posílají telegram.

Prý Žákyně si velmi dobře osvojila strategii učení. To je pravda. Všimla jsem si, že sestra už poslední dobou při učení neposlouchá svoji nejoblíbenější kapelu, která zní podobně, jako když na Silvestra na náměstí odpalovali ohňostroj. Ještě lépe by se to dalo možná popsat jako něco mezi ohňostrojem a hlasitým blitím. Ano, to je ta správná asociace. Ohňostroj šmrnclý blitím osolený na 110 decibelů. Tuhle alternativní metodu učení už dnes (bohudík) neprovozuje. Já jsem si toho všimla téměř okamžitě (mým uším se výrazně ulevilo), ale jak na to přišla jejich učitelská, to by mě vcelku zajímalo. Nejspíš se to muselo nějak odrazit na ségřiných známkách. Akorát nerozumím tomu, proč pančitelka nazvala tento proces tak vznešeně, tedy osvojení učební strategie. Jestliže to slovo chtěla použít za každou cenu, tak už raději měla napsat, že si sestra osvojila dítě… nejenom, že by to u přijímaček mohli brát jako polehčující okolnost, ale hlavně by nevypadala jako debil.

Operuje s obecně užívanými pojmy a umí je uvádět do souvislostí. Tuto větu například chápu jako "mluví stejnou řečí jako ostatní lidé a dokonce u toho i přemýšlí." Ano, je to opravdu takový malý zázrak, že má sestra mluví stejnou řečí jako maminka s tatínkem, jako všichni ostatní spolužáci a dokonce i jako paní kuchařky. Pardon, ona vlastně nemluví, nýbrž operuje s pojmy. Opravdu stálo za to, zmínit i tuto její nevšední schopnost. Kdyby pisatelka hodnocení tušila, že moje sestra už od dvou let umí sama operovat i s jídlem a s vyměšováním, mohla jí to do toho hodnocení ještě přiklepnout k dobru.

Velmi dobře argumentuje a energicky dovede hájit zájmy své i zájmy ostatních. No, to je pravda pravdoucí. Taky jakou mi to dalo práci ji naučit, aby se nenechala nikým podělávat.

Zná svá práva a umí je uplatňovat. V tomto místě jsem si při čtení zase málem smíchy uslintla. Fakt by mě zajímalo, jak by soudružka reagovala, kdyby jí ségra při zkoušení řekla, že má právo nevypovídat, protože všechno, co řekne špatně, by mohlo být na vysvědčení použito proti ní.

Zadané úkoly se snaží plnit spolehlivě. Ehm, to je vlastně kapitola sama o sobě. Ona se opravdu snaží, ale povětšinou na to sere. Když jsem se dozvěděla, kde si píše domácí úkoly, málem mě klepla pepka. Nejenom ona, ale i dalších XY stejně spolehlivých spolužáků si totiž dennodenně dává sraz před vyučováním v Delvitě, kde u takového toho pultu na mletí kávy hromadně opisují domácí úkoly.

Je tolerantní, vstřícná, ochotná pomoci. No, já bych spíš řekla, že je zdravě vychcaná, ale to by asi paní učitelka neporozuměla výrazům, se kterými právě operuji. V tomto bodě s ní však raději budu souhlasit už jen proto, že se jí konečně podařilo napsat něco inteligentního.

Naučila se rozpoznávat své schopnosti a dovednosti pro život. Spíš pro přežití, než pro život, jak ji znám.

Žákyně navštěvovala třídu s rozšířenou výukou hudební výchovy. Ano, zpívají si ve škole opravdu velmi často. Domů si však taky odtamtud nosí cédéčka kapel typu Morčata na útěku, kde první písnička začíná textem "Haló, kdo je tam? Jsem teploučký Franta…" na to navazuje píseň s názvem "První anální," kterou střídá song "Moje milá kakala." Sestra si je s oblibou ráda pobroukává někdy i několik hodin po tom, co dozní z cd-přehrávače poslední "libý" tón této kapely. V těchto okamžicích dokáži ocenit její alt víc, než kdy jindy.

Chování žákyně v průběhu docházky bez problémů. Na této větě mě v prvé řadě zaujalo to, že už ani nemá sloveso. Správně však pančitelka podotkla, že v průběhu docházky se sestra chová bezproblémově. O tom, jak je to s ní za školou se bohužel už nezmiňuje.

Nevím, jak vy, ale nesdílet se svojí sestrou 14let stejný pokoj, měla bych z tohohle "výstupního hodnocení" pocit, že bydlím s dementem. Nemám tušení, jestli dotyčná paní učitelka požívá nějaké návykové psychotropní látky, ale tohle je teda opravdu hardcore… Obávám se, že s takovou bude sestra přijata leda tak do ZOO. A to možná i bez přijímaček!

"A kapra od nás chtít letos nebudete?" Zeptala se jen tak mimochodem naše babička loni pár dní před Štědrým dnem. Zřejmě se domnívala, že má svýho synátora natolik dobře přečtenýho, že rozhodně kusem slizoučké, syrové a hlavně zabité rybky přece jen nepohrdne. To byla ovšem na omylu. A já taky. Táta nejen ji, ale i mě, svou bleskovou odpovědí naprosto odzbrojil. "My budeme mít rybu čerstvou. Díky, nechejte si něco na mrazák."

Abych pravdu řekla, jeho odpověď ve mně vyvolala mírnou skepsi, ale raději jsem jeho rozhodnutí nijak nekomentovala. Chce zabíjet kapra sám, dobrá, ať si ho teda sám zabijí. Kat jako kat, hlavně že bude na Štědrej den co do pusy. A hlavně do bříška. Jestli si při tom rybím mordu sám něco udělá, jakože by mě nějaký to pořezáníčko vůbec nepřekvapilo, dobře mu tak.

Dvacátýho třetího ráno se taťkóza probudil nějak podezřele brzy. Až jsem měla strach, jestli on nám neomarodil??? Posilnil se na cestu svojí oblíbenou pochoutkou, celozrnným chlebem s nízkotučným sýrem, zapil to douškem čehosi tvrdšího z jeho soukromé vinné ledničky a vyrazil do víru VánoMěsta.

Bylo mi divný, že ještě o půl druhý odpoledne nebyl z nákupu kapra zpátky. No nic, třeba se po cestě někde zaplkal, to by v tomhle adventním čase nebylo nic až zas tak neobvyklýho.

Ale ejhle. Tři nula pět se rozletěly dveře. Stál v nich náš mrazem prokřehlý otec s prazdným košíkem téměř přimrzlým k levé ruce. Byl to košík na kapra bez kapra. V druhé ruce, taky bohužel levé, svíral dvě balení čehosi, co zdobil obrovskej fosforovej nápis V AKCI.

Je to smutné, ale my, kteří jsme podle všech prognóz měli u Štědrovečerní tabule (spíš tabulky) jíst toho nejčerstvějšího kapra ze všech kaprů, šampióna všech šampiónů, díky němuž byla odmítnuta bezpracná rybí mrtvolka od bábrle, jsme nakonec večeřeli jakousi slanovodní příšeru.

Viděl to kdy kdo, dobrý Bože, jíst na Vánoce mořskou štiku???

Já to teda viděla. A od tý doby vím, že ty nejčerstvější ryby jsou den před Štědrým dnem už dávno vyprodaný…

Můj táta prostě není kutil a nemá malou dílnu, a víc ho zajímá snad cokoliv jinýho než Receptář prima nápadů a Rady ptáka Loskutáka. Přesto v jeho životě čas od času nastane den, kdy je přece jen potřeba přitlouct nějakou tu hmoždinku, vyměnit prasklou žárovku či opravit panty u dveří.

***

Tušil, že to jednoho dne prostě přijít musí. Přesto tam dnes stál s rukama v bok, očima si měřil vzdálenost mezi podlahou a stropem a spekuloval. Myslím, že teprve až dnešního prosincového rána, si plně uvědomil důsledky svého před pár lety vlastnoručně nakresleného projektu našeho domu, respektive fakt, že jeho do té doby architektonicky dokonale zkosený strop obýváku, je ve svém nejbližším bodě téměř tři metry nad podlahou, zatímco na protější straně to dělá metrů všehovšudy pět. A ta prasklá žárovka nahoře se sama od sebe jen tak nevymění. A to už je, prosím, prasklá dobrý měsíc a půl!

Samozřejmě mi to nedalo, abych si nepíchla do vosího hnízda, když tam teď tak postával, a já jsem přesně věděla, co že se mu to honí hlavou. Právě prožíval takové to hektické období před koncem roku, kdy všechny spřátelené firmy slaví se svými obchodními partnery úspěšný konec roku, tudíž u něj bylo téměř na denním pořádku, že si večer co večer obléknul smoking a vyrazil někam do společnosti, přičemž se stávalo zřídkakdy, aby se navrátil domů před půlnocí, nebo -nedej Bože- dokonce ve střízlivém stavu.

O to vtipnější mi přišel pohled na něj, když jsem ho tuhle po ránu našla v obýváku oblečenýho v jeho spacích elasťákách a vytahaným tričku, s jakýmsi prapodivným drnem na hlavě, jak kouká ještě na půl zalepenýma očima na prasklou žárovku, jakoby provokativně visící ve výšce čtyř metrů nikoliv nad mořem, nýbrž nad kobercem. Moře by v této situaci snad byla ještě ta příjemnější varianta, protože o kutilských a praktických dovednostech svého otce si opravdu nedělám žádné iluze už od doby, kdy otvíral vepřovou konzervu způsobem, při kterém si málem amputoval prst na noze. Tudíž pád do moře by pro něj byla ještě ta schůdnější možnost, máme-li na výběr moře a parkety.

Tentokráte tedy stál náš taťkóza takhle "elegantně upravený" á la křeček v noční košili, ještě se zbytkovým alkoholem v krvi, pod tím prasklým nadělením, a říká s ironií sobě vlastní: "Ty vole, já až jednou budu tři dny střízlivej, tak snad budu muset vzít žebř, a vylízt navrch to opravit," a koukal ke stropu, jakoby měl šplhat na palmu srážet kokosáky. Na tuto jeho exkluzivní hlášku jsem samozřejmě musela okamžitě reagovat a trošku ještě podráždit kobru bosou nohou: "To chceš snad říct, že budeme svítit až v březnu?" Načež táta udělal čelem vzad a šel si nalít jednoho ranního vyprošťováka…

To mě zase jednou vypravoval do školy táta. Táta se nikdy s ničím nepáral. Svačinky mi chystával s kreativitou sobě vlastní a tak mě nikdy nepřekvapilo, že je třeba chleba namazaný zčásti sýrem a zčásti paštikou. On si, chudák, prostě myslíval, že polovina trojúhelníčkovýho sýra vystačí na celý krajíc chleba. Já ho dokonce dodnes podezřívám, že snad i tajně doufal, že zbytek toho sýra pak zůstane ještě na další svačinku. Přece jen je to muž, a tyhle maminkovské detaily typu rozvržení množství sýru k poměru velikosti chleba mu tak nějak unikaly.

Někdy, když jsme mívali ráno fofry, mi strkával do bot potají mince. Při obouvání jsem se vždycky strašně polekala, co mě to studí v botě, a on se akorát šibalsky usmál a řekl: "To máš na sváču, kup si něco dobrýho," a tak potutelně na mě mrkl. A já jsem ty korunky jednu po druhé přepočítala, a v duchu jsem si jen pomyslela, že za 8,30 si asi nic až zas tak dobrýho nekoupím.

A pak jsme jeli do školy. To mě tenkrát ještě vozíval na oprýskané zelené skládačce. Náš zelený raketomet zabrzdil na milimetr přesně před školní bránou. Nesedět mu nad předním kolem v sedačce, určitě by si střihnul i nějaký ten smyk, naštěstí pro mě na takové nápady po několikaletém soužití ve společné domácnosti s mojí matkou neměl už ani pomyšlení. Láskyplně mě pohladil po vlasech a nikdy mi nezapomněl připomenout, abych si nezapomněla oblíknout čepici, šálu a rukavice, až půjdeme po vyučování s paní družinářkou na zevl, pardon, tehdy se tomu vlastně ještě říkalo "na procházku".

Odjakživa jsem to nesnášela. Chtěla jsem si radši malovat, ale ono ne, muselo se jít na procházku. Stresovalo mě chodit s někým za ruku. Když na mě -nedej bože- zbyl náhodou Michal Křížan, malovala jsem pak zbytek týdne samý šedočerný obrázky s ošklivýma lidma. Na každé procházce jsme dostávali od paní družinářky rozchod. To byl okamžik, na který jsem se vždycky těšila jako tele na nový vrata, jelikož jsem konečně mohla pustit upocenou ruku pihovatýho Michala.

V té době jednoznačně nejvíc frčel televizní seriál "Želvy NINJA", a tak si všechny stodvaceticentimetrový děti nejraději hrávaly právě na tyto akční krunýřovce. K vlastní smůle na mě pravidelně vycházela ne zrovna atraktivní role "Mozečka", pravé ruky postrachu všech městských kanálů, Kranka. No, a Kranka samozřejmě nehrál nikdo jiný než už zmiňovaný spolužák Michal Křížan. Kdybych už tehdy věděla, co znamená to ošklivé slovo srát, určitě bych tátovi po vyzvednutí z družiny odpověděla na otázku Jak bylo ve škole?: "Zase mě nasrali."

Táta pro mě jezdíval skoro vždycky ve stejnou dobu vyjma jednoho odpoledne, kdy mu praskla duše u předního kola, a tak jsem v družině musela okounět až do zavíračky. Dokonce mi tenkrát málem hrozilo, že si mě vezme družinářka s sebou domů. Z představy, že bych snad měla sedět s rukama za zády ještě v podvečer, mi naskakovala husí kůže. Vidina toho, jak mi ta korpulentní tetina udělí další černý puntík třeba za rychle umytý zuby, mi na klidu zrovna dvakrát nepřidala. Když se pět minut po čtvrté rozrazily dveře a v nich stál můj milovanej, udýchanej taťka, radostí jsem mu tiskla ruku ještě dávno potom, co jsem opustili nádvoří školy.

Jezdit s taťuldou na kole mě náramně bavilo. A že jsem už tenkrát byla pěknej řízek. Zatímco v pondělí a v úterý to tátovi šlapalo jako po másle, s blížícím se koncem pracovního týdne jsme jezdili čím dál pomaleji, až nás kolemjdoucí normálně předcházeli. Párkrát to došlo i do extrému, kdy jsme si takhle oba při pátečním odpoledni šlapali k domovu pěškobusem vedle kola.

A pak nám někdy v třiadevadesátým tu skládačku nějakej cikán šlohl. Táta přibral pět kilo a já jsem od tý doby už nikdy po ránu neměla tak ošlehaný tváře mrazem, jako když jsme si to spolu v zimě svištívali z kopce kolem hoteláku. Na tom kole jsme s ním projezdila kus svýho dětství. Možná, že právě proto jsem si na to včera náhodou vzpomněla.

Tak jsem si dokonale rozetřela make-up, nalíčila oči a natočila vlasy…

…abyste mi mohli zase bezostyšně čumět na kozy…

Kreslím na zrcadlo rtěnkou

Čáru tlustou, linku tenkou

Jen tak halabala

Píšu různě rudý vzkazy

Tobě, žes to všechno zkazil

Chovám se jak malá

*

Tisknu na sklo otisk dlaně

Mokrej od slz, mokrej slaně

Ten Ti tady nechám

Přečti si všechny ty šmouhy

Kratší, i ty pěkně dlouhý

Ať víš, proč se vztekám

Tak jsem se někde náhodou dočetla, že existuje deset druhů sov. Taková informace by mě za normálních okolností nechala naprosto chladnou. Jenže… ležela jsem tuhle večer v posteli a už asi dvě hodiny jsem se neustále převalovala zleva doprava. Právě v takových okamžicích skutečného zoufalství, kdy pořád ne a ne usnout, mě napadají opravdu ty nejbláznivější nápady. Bylo asi za deset minut jedna, když jsem si uvědomila, že znám vlastně jenom sovu pálenou. A tak zatímco desítky jiných nespavců přemýšlely nad nesmrtelnosti chrousta, já jsem uvažovala nad životností sov.

Ačkoliv jsem přesvědčená o tom, že se jednou jistojistě vdám i bez toho, aniž by po mně můj nastávající vyžadoval znát všech deset druhů, začaly se mi hlavou honit opravdu neuvěřitelné nápady a normálně jsem si ty sovy vymyslela. Respektive celou ornitologickou klasifikaci čeledi sovovitých.

Všechno se začalo odvíjet od výše zmiňované sovy pálené. Tu máme u nás v zoo. Párkrát jsem jí tam jako malá byla s babičkou přes prosklenou bariéru zamávat a samozřejmě na ni i zaklepat, protože to bylo zakázané. A zakázané věci dělám už odmala velmi ráda.

Tento, mně jediný známý druh, byl vlastně klíčovým pro vznik zbytku klasifikace. Jeho modifikací pak vznikl druh nový, jímž je sova opálená. Ta se ale na území ČR vyskytuje jen zřídkakdy. Zahlédnout ji lze leda tak po návratu z teplých krajin a to ještě pod podmínkou, že tam žrala dostatek betakarotenu. Typovou variantou je pak také sova popálená, tedy sova taková, která lítala moc blízko slunci a porušila základní pravidlo, čili pravidelně se mazat. Dá se říct, že svým způsobem byla vyšlechtěna degenerací sovy opálené.

Speciální třídu sov rozlišujeme v rámci gastronomie. Sem spadají druhy jako sova připálená a ještě jedna horší varianta, kterou je sova spálená. Obě tyto druhové varianty jsou u nás akademicky i degustátorsky nedoceněné, tudíž se s nimi nemůžeme setkat v učebnicích biologie ani na jídelním lístku.

Velmi rozšířeným druhem se poslední dobou stává sova vypálená alias Tyto canabis. Jedná se o druh do značné míry diferencovaný. Zatímco dříve bylo možné tyto ptáky zahlédnout v lokalitě obcí Lidice a Ležáky, s nástupem trendu zakládání vlastních marihuanových polí došlo k jejich obrovskému přemnožení, takže je dnes možné zahlédnout je téměř kdekoliv.

Ojediněle se můžeme setkat i se sovou zapálenou, která je svým způsobem raritou. Setkání s tímto druhem může trvat řádově jen několik málo okamžiků. Na její ohořelé torzo se však lze koukat celé hodiny.

Z hlediska psychiky rozlišujeme zvláštní druh, takzvanou sovu dopálenou. To je taková sova, které obývá svůj prosklený bungalov v zoologické zahradě, na který jí dennodenně zaklepe průměrně 15-20 návštěvníků za hodinu. Dopálená sova je takový zvláštní případ pro psychiatra, jelikož je po celý život frustrovaná neustálým klepáním kolemjdoucích a tak jí nezbývá vlastně nic jiného, než to v tom zaskleném vězení nějakým způsobem doklepat, neboli dožít.

Předposledním druhem klasifikace je sova propálená. Sova propálená je v podstatě kterákoliv sova, která přelétá nad autobusovou zastávkou a podcení situaci, resp. letí velmi nízko, a některý z potencionálních cestujících si o ni típne cigaretu.

Závěrem se dostáváme k druhově nevyhraněnému Antonínu Sovovi. O něm bych snad zmínila jen to, že to byl pěkný ptáček. Bohužel se už jedná o vyhynulý druh, což je opravdu škoda, protože to byla nejspíš první a poslední sova v historii, která uměla číst a psát. Nemluvě o tom, že vydala několik básnických sbírek.

No, ornitolog ani biolog ze mě asi nikdy nebude. Po pravdě se musím přiznat, že jediné, co mě do včerejška z této oblasti zajímalo, byl akorát tak španělský ptáček, vrabec se zelím nebo čáp, protože mi bude muset jednou pravděpodobně transportovat nějakého potomka… A vidíte… dnes jsem se probudila jako odborník přes sovy na slovo vzatý…